Soumrak charismatického vůdce

Poprvé za posledních dvacet let se politická krize odvrátila nikoliv díky nebo navzdory Berlusconimu, ale v naprosté lhostejnosti vůči tomu, co Il Cavaliere, mohl nebo nemohl udělat. Berlusconi se už řadu dní točí v ďábelské spirále, která ho snad už podesáté přiměla změnit názor. To, že lídr pravého středu na konci bouřlivého a v jistém smyslu historického parlamentního dne Senátu k všeobecnému údivu jako ustrnulý oznámil, že vládu podpoří (ačkoliv v sobotu nařídil svým ministrům demisi a krátce předtím vyzval své senátory, aby vládě vyslovili nedůvěru), nemělo na výsledek složité partie pokeru, která se v těchto dnech odehrává, žádný vliv.

Kostky byly vrženy už ve chvíli, kdy rebelové z PDL v noci z úterý na středu oznámili, že vládu padnout nenechají. Ta se tak mohla spolehnout na dostatečně silnou podporu poslanců, která jí v Palazzo Madama [sídlo Senátu] zajistila novou většinu.

Muž, který se stal symbolem Druhé republiky, základním pilířem všech kapitol politických dějin posledních dvaceti let, vůdcem, který vždy dokázal sehrát zásadní roli nejen ve svém vlastním táboře, ale i v táboře opozičním, byl najednou všude zbytečný. Berlusconi se z toho nemohl vzpamatovat a trvalo mu několik hodin, než si vůbec uvědomil, co se stalo. Když to pochopil, smířil se s tím, že bude alespoň užitečný a zvedne ruku pro vládu, aby nemusel sledovat, jak se jeho strana štěpí.

Na obzoru nový lídr

Jeho charismatický leadership, díky němuž se mu až do pondělního večera dařilo vyhnout se veškeré vnitrostranické debatě, se náhle roztříštil. V mžiku se vypařil. Změnil se ve frašku, rozmetala ho sprška nadávek středopravicových voličů na internetu, naprosto zmatených nepochopitelnou lehkovážností, s jakou se Berlusconi nešťastně snažil svrhnout vládu.

Nyní jsou všichni zajedno v tom, že se spolu s novou většinou – téměř stejně tak silnou, jako byla ta předešlá, ale vázanou na dohodu mezi premiérem a nejzodpovědnější frakcí pravého středu – zrodil v osobě místopředsedy vlády nový lídr. Není žádných pochyb o tom, že Angelino Alfano [vicepremiér a muž číslo dvě v PDL] sehrál v této krizi klíčovou roli, když od počátku odmítal vyvolat rozkol v PDL, do poslední chvíle se snažil Berlusconiho přesvědčit, aby ustoupil, a také toho dosáhl. A to nejen silou přesvědčivosti, ale také díky konsensu, kterého mezitím docílil u parlamentních skupin, v řdách senátorů a poslanců, kteří byli vůbec poprvé ochotni odmítnout Berlusconimu poslušnost. Alfano, kterému jehopříznivci v minulosti vytýkali nedostatek odvahy, tentokrát ukázal svaly.

Křesťanská demokracie nepřežije

Necháme-li stranou lavírování a krizi už dlouho vyčpělého leadershipu (navzdory krásným volebním úspěchům, skandování „Silvio, Silvio!“ a dojatým reakcím Italů na jeho osobní starosti), pak to, k čemu došlo v posledních dnech a vyvrcholilo neuvěřitelnými událostmi včerejšího dne, už bylo vepsáno v samých počátcích politické otevřenosti. Není tu řeč o uklidnění situace, v němž Berlusconi mylně spatřoval konec svých útrap a kterému svými posledními manévry zabraňoval, ale spíše o zrození – s požehnáním italského prezidenta Giorgia Napolitana – „naléhavého spojenectví“ mezi Lettou a Alfanem, Kastorem a Polydeukem italské vlády, které se ukázalo jako neochvějné.

Je příliš brzy na to, abychom mohli říct, kam nás přivedou události tohoto významu, které jsou jen zdánlivě náhlé a překvapivé. Prožíváme mimo jiné konec generační výměny se všemi důsledky, které se dají logicky očekávat. Je možné, že po skončení hospodářské krize a na konci zákonodárného období, které pro tuto chvíli získalo přinejmenším rok života, budeme svědky nového měření sil mezi pravým a levým středem, které mezitím projdou hlubokou proměnou a budou se více podobat těm, které se spolu utkávají ve většině evropských zemí. Je ale zbytečné zastírat jednu věc: váhu italské tradice a protagonistů této nové fáze nelze podceňovat. Jinými slovy je možné, a možná víc než pravděpodobné – a znepokojivé, to záleží na každém – že křesťanská demokracie nástup Třetí republiky nepřežije.