Imigrační politika: Únik ze začarovaného kruhu

28 říjen 2013
Polityka Varšava

Zpřísnění pohraničních kontrol na evropských hranicích uprchlíky neodradí, pro převaděče se naopak stane hotovým požehnáním. Nejlepší strategií by bylo řešit podstatu problému – a tou je chudoba v zemích původu přistěhovalců.

Pětatřicetiletý Khaled Bensalam je zkušený námořník. Jeho otec byl rybář a rodina díky tomu nikdy netrpěla hlady. Už jako malý kluk vyrážel s otcem na moře a kormadilo bral do ruky už v dětství.

Když rybaření přestalo vynášet, dal se na převádění lidí. Z rodného Tuniska to do Evropy není daleko. Na italský ostrůvek Lampedusa je to sotva 70 mil, což znamená zhruba 22 hodin plavby klidného moře. Po odečtení nákladů (palivo a peníze pro švagra, který získává klienty a uplácí pobřežní stráž) mu stačí k poměrně pohodlnému životu pouze dvě cesty ročně.

První dvě plavby proběhly v roce 2012 hladce. Italští novináři dokonce natočili s jeho pasažéry rozhovor. Na šestatřiceti stop dlouhé dřevěné lodi se plavilo zhruba 50 lidí. Cena se pohybovala od 1 000 eur pro cizince přes 800 eur pro Tunisany až po 500 eur za děti. V dubnu Bensalama potkala smůla. Když se před svítáním blížili k Lampeduse, jeho loď náhodně osvítil světlomet italského hlídkového člunu.

O minutu později už byli Italové na palubě. Bensalam byl zadržen a o pár dní později deportován do Tuniska, kde strávil několik týdnů ve vězení. Přestože přišel o loď, rozhodl se vrátit k podnikání. Peníze si půjčil od příbuzných a díky kontaktům s místním podsvětím koupil šedesát stop dlouhou loď, která uveze 300 cestujících. Tedy teoreticky. Když totiž znovu vyplul koncem září na moře, měl na palubě 500 lidí. Tentokrát ale šlo vše špatně od samého počátku.

Nejprve na loď někdo při vyplouvání z přístavu vystřelil a zasáhl motor. Pak přestalo fungovat čerpadlo na podpalubní vodu. Cestujících se zmocnila panika. Když se loď u pobřeží Lampedusy 3. října potopila, při neštěstí později označovaném jako „námořní tragéie u Lampedusy“ o život přišlo minimálně 350 běženců. Bensalam přežil a čeká na soud. Ten samý den dorazily do cíle nejméně dvě další lodě převážející nelegální imigranty. Risk je zisk, jak se říká.

Téměř žádné výsledky

Převaděčský byznys si žádá stále více obětí, což pro vyspělé země není dobrou vizitkou. Od ledna 2013 utonulo na jižním pobřeží Evropské unie téměř 2000 lidí. Tedy více než za celý loňský rok.

Převaděčství se stalo bezpečnostním rizikem pro cílové země, které ztratily kontrolu nad svými hranicemi. Navíc posiluje xenofobní nálady, které stále více využívají cyničtí politici.

Evropské vlády utrácejí na boj s tímto problémem miliardy eur ročně. Několik členských států EU vytvořilo speciální agentury, které se zabývají nelegálním přistěhovalectvím. Frontex, unijní agentura na ochranu evropských hranic, funguje už od roku 2004. Jak evropské, tak americké hranice pomáhají střežit ty nejmodernější technologie včetně bezpilotních letadel a satelitů. Na řešení problémů spojených s nelegálním přistěhovalectvím pracuje v EU více než 300 nevládních organizací, které často získávají prostředky z veřejných financí. A výsledky? Skoro žádné. Počet nelegálních uprchlíků, kterým se podaří dosáhnout pobřeží, neustále vzrůstá.

Ve své knize o převaděčství popisuje marocký spisovatel Mehdi Lahlou „začarovaný kruh“ evropské protiimigrační politiky. Politici a následně i masová média využívají tragédie, jako je ta lampeduská z 3. října, ke zveličování problémů s imigrací, což vede ke zpřísňování legální imigrace.

Uprchlíci jsou následně nuceni volit riskantnější přístupové cesty a a čím dál více jsou závislí na převaděčích. Přesně tomu došlo, když Španělsko a Itálie zavedly víza pro severoafrické země na začátku devadesátých letech a když Britové úspěšně zablokovali převaděčské trasy přes Gibraltar, poznamenává Lahlou. Téměř okamžitě se začaly využívat nové, delší a nebezpečnější cesty: ze Západní Sahary na Kanárské ostrovy přes Středozemní moře do Itálie.

Místo nabídky je třeba řešit poptávku

K neuspěchům Evropy při řešení problémů s pašeráctvím lidí dochází ze značné míry v důsledku nedorozumění. Počínaje terminologickou záměnou, termíny „obchod s lidmi“ a „převaděčství“ se často v evropské veřejné debatě zaměňují, přestože ve skutečnosti označují dva zcela odlišné jevy.

Obchodování s lidmi je formou otroctví, zatímco převaděčství je dobrovolné. Vztah mezi převaděčem a převáděnou osobou končí v cílové zemi, tedy tam, kde pro obchodníka vztah obchodník-otrok pouze začíná.

Evropská imigrační politika se dlouhodobě zaměřuje na pašeráky, kteří představují nabídkovou stranu této ilegální služby. Po katastrově u Lampedusy slíbil italský premiér Enrico Letta nový legislativní balíček, který má posílit „leteckou a námořní“ bezpečnost v Itálii, v rámci něhož má být nasazeno mezi Afrikou a Sicílií v boji proti převaděčství třikrát více lodí a letadel. Dopad však může být opět kontraproduktivní.

I v tomto byznysu určuje poptávka (potenciální přistěhovalci) nabídku (převaděči).

Dokud budou existovat lidé ze střední Afriky, Afghánistanu nebo Mexika, kteří jsou odhodláni opustit svou zemi s cílem najít lepší život jinde, budou tu také ti, kteří jim za odpovídající cenu budou bez ohledu na překážky ochotni pomoci.

Podle odborníků na imigraci jedinou možnou cestou jak zastavit převaděčství lidí v Evropě – nebo alespoň snížit jeho rozsah – je vytvořit takové podmínky v zemích původu přistěhovalců, že ztratí zájem odcházet. Jinými slovy přesvědčit se, že mohou doma získat práci, o které sní, když se dostanou do Evropy. To by nicméně vyžadovalo otevření evropského trhu – s potravinami v prvé řadě – vyrábět v regionech jako je severní Afrika, což je nyní z politických důvodů nemožné. EU utratí ročně 100 milionů eur, které vydá Frontexu na ochranu svých hranic – to je 600krát méně než utratí za svou společnou zemědělskou politiku. Takže jestli Evropané nechtějí v Evropě tuniské zelí, budou mít dříve nebo později místo toho samotné Tunisany.

Překlad: Martina Buláková

Factual or translation error? Tell us.