Vyberte si jazyk
Přeji si federální Evropu a zachování jednotné měny. V opačném případě bychom měli místo EU řadu malých států, jimž by chyběla vznešenost, nikoliv však nízkost, a které už by nebyli přáteli, ale víc než kdy v minulosti vazaly americké velmoci. Vrátili bychom se na startovní čáru: poraženi kvůli svým neonacismům, tak jako jsme byli ve válkách dvacátého století.
Proč v Evropě nepřestávájí narůstat zástupy navýsost nespokojených a znechucených lidských bytostí, díky nimž vzkvétá krajní pravice a euroskeptické strany? Nazývat je populististy či zpátečníky by znamenalo zastavit se na prahu otázky „proč“ a neptat se po příčinách tohoto pozdvižení. Snažit se najít odpověď není ostatně k ničemu, pokud se tyto od sebe navzájem diametrálně lišící protesty a návrhy odklízejí z cesty jako jakousi hroudu bránící kdovíjakému pokroku.
Odsouvat problém tím, že jím budeme pohrdat nebo ho odmítat, by znamenalo nebrat na vědomí, že dnešní Evropa vylučuje chronické jedy. Proto, aby existovala, nestačí, tak jak to performativně dělají současné vlády, evokovat její jméno. To by znamenalo zakrývat skutečnost, která je přitom evidentní: nacionalismus a konzervatismus jsou zla, která sužují samotné vládnoucí orgány a elity členských států Unie.
I zde je třeba jít nad rámec slov. Výraz „federace“ přestal být tabu – s výjimkou Francie. Ač se o ní mluví napravo i nalevo, neprovázejí ji konkrétní kroky jako zespolečnění veřejného dluhu nebo podpora růstu prostřednictvím eurobondů a evropských finančních zdrojů mnohem solidnějších, než jsou ty dnešní. A především ji neprovází Evropský parlament s novými pravomocemi a společná ústava odrážející vůli občanů. Chybí tu Evropa, která by pro ně byla útočištěm v těchto úzkostných dobách, a nikoliv baštou chránící endogamní oligarchii mocných, kteří kryjí jeden druhého.
Evropu ohrožují vlastní vlády
Evropu takovou, jaká je, neohrožuje hněv (ani zprava, ani zleva) jejích občanů. Ohrožují ji vlády odmítající postoupit jí svou suverenitu, která je nejen falešná, ale také uzurpovaná vzhledem k tomu, že v demokracii je svrchovaným vládcem lid. Jestliže krize v letech 2007-2008 otřásla Evropou takovou měrou, pak to bylo právě kvůli těmto deformacím. Úsporná opatření prohlubující chudobu a nerovnost, pakt stability a růstu, o němž žádný parlament nemohl diskutovat: tak vypadá Evropa, která se chce zbavit populismu. Evropa, to je řecká bída. Je to zkorumpovanost vlád živená nerovností a falešnou stabilitou.
Případ řecké radikální levice je toho dobrým příkladem. Koalice občanských hnutí a levicových uskupení Syriza byla v roce 2012 během květnových a červnových voleb označována za protievropskou a populistickou. Evropské vlády se tehdy mobilizovaly a Syrizu označily za nestvůru, kterou je třeba udolat. Berlín pohrozil, že utáhne kohoutky finanční pomoci. Ale ani Syriza ani její šéf Alexis Tsipras nejsou protievropští. Jen požadují jinou Evropu. A to je to, z čeho má establishment strach.
Když Alexis Tsipras představil na Kreiského fóru ve Vídni 20. září svůj program, překvapil ty, kteří na něj házeli špínu.
Řekl, že architektura jednotné měny a záchranné plány Evropu zničily namísto toho, aby jí obvázaly rány. Připomněl krizi v roce 1929 a její řízení podle neoliberálních dogmat. Přesně jako dnes. „Vlády trvaly na úsporných opatřeních, podporovaly pouze oživení vývozu a nechtěly přiznat, že struktura jejich projektu je scestná. Výsledkem byla bída a příchod fašismu v jižní Evropě a nacizmu ve střední a severní Evropě.“ Proto musí být Unie znovu vybudována od A do Z. Syriza vychází z návrhů německých odborů a navrhuje Marshallův plán pro Evropu, skutečnou bankovní unii, veřejný dluh centrálně spravovaný Evropskou centrální bankou a evropský program masivních veřejných investic.
Nekrytý přístřešek
Alexis Tsipras ale kritizuje i to, na co si nikdo netroufne ukázat prstem: souvislost mezi evropskou krizí a zkorumpovanou demokracií v Aténách a řadě jihoevropských zemí. „Naše kleptokracie navázala s evropskými elitami pevné vztahy,“ tvrdí Tsipras, a jejich souznění přiživují lži o chybách Řeků či Italů, o příliš vysokých platech a přílišné štědrosti těchto států. Tyto lži totiž „slouží k tomu, aby se chyby v podobě národních slabostí přesunuly z beder kleptokratů na bedra tvrdě pracujícího lidu“.
Od té doby, co klasická levice přijala v devadesátých letech neoliberální dogmata, už toto spojenectví na žádnou opozici nenaráží. Velká část populace se tak ocitla bez vedoucích představitelů. Zmizeli, odstoupili, ztrestala je politika úsporných opatření připomínjící vojenského cvičení. A právě tato část (většina, počítáme-li i ty, kdo k volbám nepřišli) proti Evropě protestuje. Někdy sní o nereálném návratu k národní měně a suverenitě, někdy volá po jiné Evropě, která neopomíjí volání chudých a která ho uměla vyslyšet v meziválečném období a na konci sedmdesátých let. To tvrdí Tsipras. V Itálii prohlašuje něco podobného ve svých chaotických projevech Beppe Grillo.
Pokud nedojde ke změnám, přestane být Evropa krytým přístřeškem a stane se obydlím, v němž budou občané vystaveni větru dešti. Pod taktovkou pokrevně spřízněných elit se čím dál více podobá oddělení nedoručených dopisů, v němž pracuje písař Bartleby v povídce Hermana Melvilla [Písař Bartleby, Odeon, Praha, 1990]. Bartleby postupně s tím, jak je nucen třídit a vyhazovat tisíce a tisíce odeslaných a nikdy nedoručených dopisů, reaguje na veškeré prosby a příkazy mrtvolně klidným a stroze odmítavým „Já bych raději ne.“
