Zpráva Angolské investice v Portugalsku (2/2)

Dobrá práce „angolské lobby“

Ve druhé části reportáže Mediapartu o zákulisí angolského obchodu v Lisabonu se dozvídáme o tom, že úzké vztahy mezi portugalskými politiky všeho ražení a bývalou kolonií nepodléhají v portugalských médiích, justici i v samotné Unii „autocenzuře“ jen tak pro nic za nic. Angolský kapitál je totiž často pochybného původu.

Zveřejněno dne 20 listopadu 2013 v 12:48

Vedle Isabel Dos Santosové nakupují v Portugalsku i další „podnikatelé“, tak jako generál „Kopelipa“, vlivný luandský ministr, který v bývalé metropoli investoval do vína a bank. Princip je pokaždé stejný: všichni tito muži a ženy, využívající privilegovaných vztahů s prezidentem, získali v Angole jmění za pochybných okolností a v době prohlubující se portugalské krize skoupili nejvýznamnější portugalská aktiva.

„Portugalsko je pro angolské mocenské kruhy strategické: ekonomické a politické elitě, která si v něm ukládá část svého bohatství, nabízí únikový východ v případě změny režimu. Zároveň je to země, která elitě slouží jako ‚pračka‘ na pochybné angolské peníze“, tvrdí Jorge Costa z (opozičního) Levého bloku, který se chystá vydat začátkem roku knihu o „angolských vlastnících v Portugalsku“.

Zpráva nevládní organizace Global Witness z roku 2011 přezkoumává velmi neprůhledné účetnictví angolského ropného průmyslu. Konkrétně došla k závěru, že z celkové produkce v roce 2008 činí rozdíl mezi výkazy ministerstva ropného průmyslu a ministerstva financí 87 milionů barelů černého zlata. Jeden z mnoha příkladů institucionálních nedostatků, které nahrávají zpronevěře veřejných peněz.

Téma je tabu

Portugalskou politickou scénou tato debata navzdory rozsahu machinací nijak zvlášť neotřásá. Aféra s „diplomatickou omluvou“ Rui Macheta ji jen polechtala a dotyčný se nakonec demisi vyhnul. „Všichni portugalští političtí představitelé jak ve vládě, tak v opozici udržovali s Angolou styky, ať už stáli na té či oné straně konfliktu,“ tvrdí [portugalský novinář a spisovatel] Pedro Rosa Mendes.

Newsletter v češtině

Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), původně vycházející z marxismu-leninismu, se v roce 2003 připojilo k Socialistické internacionále. Udržuje tedy úzké styky s komunisty a socialisty, ale také se sociálními demokraty (pravice), které jsou v současnosti v Portugalsku u moci. „MPLA se v průběhu generací vždy dokázala přizpůsobit kontextu a měnit spojence podle geopolitického vývoje,“ pokračuje Mendes.

Od návratu Portugalska k demokracii v roce 1974 celkem 26 portugalských ministrů a státních tajemníků zastávalo nebo zastává po své působnosti na ministerstvu post v některém z angolských podniků, bilancuje Jorge Costa. Současný premiér Pedro Passos Coelho strávil v Angole část dětství. Portugalský tisk spekuluje také o existenci vládní „angolské lobby“ tvořené ministry, kteří prožili dětství v Luandě.

Dalším vysvětlením, proč je tomuto téměř tabuizovanému tématu věnována tak malá pozornost, je to, že podnikatelé začali skupovat portugalská média, která se tím pádem začala podobným otázkám vyhýbat. To je případ v Lisabonu dobře známého luandského podnikatele Alvara Sobrinha, který prostřednictvím holdingu Newshold získal prestižní aktiva v krizí postiženém novinářském sektoru. Odkoupil tak 100% podíl v týdeníku Sol a deníku i a sem tam si něco uždíbl ve skupinách vlastnících jiné tituly, jako například týdeníky Visão a Expresso.

Také je tu slovy Lisy Rimliové z Human Rights Watch „autocenzura“ části ekonomického světa, zejména portugalských malých a středních podniků, které se obávají, že by je intenzivnější debata o původu angolského kapitálu mohla připravit o exportní odbytiště. Závažná krize je zkrátka a dobře ideální výmluvou na to, proč je lepší na barvu peněz příliš nehledět.

Ti, kdo se přece jen odváží investiční tajfun na veřejném místě kritizovat, riskují, že je Luanda označí za „rasisty“ nebo „neokolonialisty“. „Jsem přesvědčením antikolonialista,“ považuje za nutné upřesnit redaktor Expressa Daniel Oliveira v úvodu článku, v němž kritizuje ticho provázející angolské investice v Portugalsku.

Němá Evropa

Rozpaky nevládnou jen v Lisabonu, mlčí i řada institucí. Evropa je v těchto otázkách zcela němá. Bývalý angolský premiér (1992-1996) Marcolino Moco, který se stal jedním z nejtvrdších odpůrců Dos Santose, se nedávno zamýšlel nad mlčenlivostí Unie: „Evropa s cílem ochránit své ekonomické zájmy v Angole zavírá před defraudací oči.“

Podle socialistické europoslankyně Any Gomesové nese Evropa na této situaci dokonce spoluvinu: „Úsporná opatření a privatizační programy, které Evropa požaduje po Lisabonu, jen posílily závislost Portugalska na Angole. Nejenže Evropa nic neříká, ale dokonce toto směřování ještě podporuje!“

Každopádně od Evropské komise nelze do evropských voleb v příštím roce žádnou reakci očekávat. José Manuel Barroso, který jí od roku 2004 předsedá, byl jedním z prvních portugalských ministrů těsně spjatých s režimem Dos Santose. V roce 2003 navštívil Luandu spolu s desítkou svých ministrů. Jako předseda Komise odjel v dubnu 2012 do Angoly na dvoudenní návštěvu, jejímž cílem bylo posílit vzájemnou spolupráci mezi EU a Luandou. Barroso byl v roce 2003 dokonce jedním z hostů na svatbě další z dcer angolského premiéra, Tchizé Dos Santosové. Tchizé, o něco diskrétnější než její nevlastní sestra Isabel, před nedávnem odkoupila 30% podíl v portugalské firmě na balení ovoce.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma