Vyberte si jazyk
Žádná událost v posledním desetiletí Kreml tolik nevyděsila, jako oranžová revoluce na Ukrajině v roce 2004. Nyní to vypadá, jako by se noční můra Putinovy vlády měla opakovat. Demonstrující Ukrajinci znovu zaplňují kyjevské náměstí Nezávislosti a žádají, aby se země posunula blíž k EU a dál od Ruska.
Pro Putina jsou ukrajinské demonstrace nejen urážkou, ale i hrozbou. Ruský prezident sice navenek oslavuje hluboká kulturní a historická pojítka mezi oběma zeměmi, ve skutečnosti se však ukazuje, že tisíce Ukrajinců raději čelí krutému mrazu a policejním obuškům, než aby se nechali zatáhnout ještě hlouběji do sféry ruského vlivu.
A co víc, pokud lidové protesty znovu ohrozí trvání zkorumpované a často despotické ukrajinské vlády, vyšlou tím do Ruska jasný signál. Nakonec tomu nejsou ani dva roky, co demonstrující zaplnili moskevské ulice, aby protestovali proti znovuzvolení Vladimíra Putina a odsoudili jeho Jednotné Rusko jako „stranu podvodníků a zlodějů“.
Proevropské demonstrace na Ukrajině také ohrožují Putinovu vizi ruské pozice ve světě. Hlavním cílem jeho zahraniční politiky je totiž vytvořit sféru ruského vlivu, která by pokrývala většinu území bývalého Sovětského svazu. Ukrajina má být díky svým pětačtyřiceti milionům obyvatel, rozsáhlému území, hospodářským zdrojům a odvěkému vztahu s Ruskem, korunním klenotem této strategie. Putinovi na ní záleží mnohem více než na Moldavsku nebo Bělorusku. Pokud se Ukrajinci obrátí namísto k Východu k Západu, ocitne se jeho zahraniční politika v troskách.
Krátkodobá ruská radost
Přitom si ruská vláda může za současný vývoj jedině sama. S EU se o osud svého souseda tvrdě přetahovala, aniž by se z oranžové revoluce jakkoliv poučila. Ta přitom jasně ukázala, že pokusí-li se politické vedení rozhodnout o budoucnosti Ukrajiny, aniž by se zajímalo o názor jejích obyvatel, dočká se protestů tak rozsáhlých, že jsou schopny zvrátit politické směrování celé země.
Ve snaze Ukrajinu donutit k poslušnosti šli Rusové na Janukovyčovu vládu s penězi v jedné ruce a s obuškem v druhé. Během léta byla na ukrajinské zboží uvalena obchodní omezení, čímž Rusko dalo najevo, že když se k němu země otočí zády, draze za to zaplatí. Zároveň apelovalo na finanční zájem Ukrajiny, přesněji řečeno ukrajinské elity.
Klíčovou roli v rozhodnutí ukrajinského lídra, že jeho vlastní zájmy – jakož i zájmy jeho rodiny a blízkých spolupracovníků – leží ve spojenectví s Moskvou, pak hrály dvě nedávné schůzky s prezidentem Putinem. Blízké vztahy s mocína Ukrajině často znamenají cestou k blahobytu. Prezidentům syn Alexander, který je původním vzděláním zubař, je dnes velmi zámožný obchodník s výbornými konexemi.
Když pak ukrajinský lídr oznámil, že asociační dohodu s EU nepodepíše, Moskva se nepokrytě radovala ze svého vítězství. Ale ne nadlouho. I kdyby se Janukovyčovi podařilo opozici umlčet pomocí brutálního policejního zásahu, ukrajinskou vládu to vážně poškodí a utrpí i celá myšlenka Euroasijské unie.
Putin se dost možná přepočítal právě proto, že uvěřil vlastní propagandě o oranžové revoluci. Z jejího pohledu nešlo o opravdové lidové povstání, ale o události vyprovokované západními zpravodajskými službami, jež přitom využily nevládních organizací placených Spojenými státy a Evropskou unií.
Evropská Ukrajina v ruském zájmu
Pro Putina představovaly tzv. „barevné revoluce“ dvojí nebezpečí. Zaprvé hrozily přechodem postkomunistických zemí z přirozené sféry ruského vlivu na oběžnou dráhu Západu. Zadruhé posloužily jako vzor pro podobné protesty v Rusku samotném. Když během zimy 2011-12 vypukly demonstrace proti podivným praktikám použitých během ruských voleb, Kreml reagoval právě útokem na západní nevládní organizace, které jak věřil tyto protesty podnítily.
Zdá se, že myšlenka lidových protestů, které jsou skutečně výrazem vůle občanů a nikoliv výsledkem zákulisní manipulace, Putinově vládě zcela uniká. (To je vzhledem k ruským dějinám poněkud překvapivé – i když možná ne tak docela, vezmeme-li v úvahu roli, kterou konspirační taktiky hrály při převzetí moci Bolševiky v říjnu 1917).
Kvůli tomuto omezenému a konspiračnímu chápání původních barevných revolucí se tak Moskva dočkala v ukrajinských ulicích dalšího nepříjemného překvapení. Běžní lidé znovu povstali, aby protestovali proti svévolnému rozhodnutí lídrů, jenž považují za zkorumpované a nelegitimní.
Putin jako správný ruský nacionalista rád tvrdí, že Rusko představuje unikátní „civilizaci“, jež se od zbytku Evropy liší. Boj o Ukrajinu je pro něj tedy nejen otázkou bohatství či moci, ale také civilizačním střetem. Myšlenka, že ukrajinská střední třída, alespoň v hlavním městě a rozvinutějších oblastech na západu země, podstatně víc než k Moskvě inklinuje k civilizacím ve Varšavě, Berlíně a Londýně, je pro nacionalisty v Kremlu i jinde urážkou.
Kdyby se přitom Ukrajina zbytku Evropy více přiblížila a zároveň tím i zbohatla a zlepšila svůj systém vlády, bylo by to nakonec i v zájmu Ruska samotného. Mohla by se tím totiž stát modelem pro jeho vlastní budoucí vývoj. Právě to je ale důvod, proč jsou události na Ukrajině pro osobní zájmy a ideologii prezidenta Putina tak vážnou hrozbou.
Pohled z Moskvy
„Západ po Ukrajině vždy toužil“
Tato 45milionová země omývaná Černým mořem byla vždy „výběrový kus“, píše v komentáři publikovaném na stránkách deníku Izvestija kontroverzní spisovatel a představitel ruské opozice Eduard Limonov.
Na Ukrajinu, která je „daleko větší než Polsko“, si Západ vždycky dělal zálusk, pokračuje Limonov, který se po dlouhých letech v Paříži a New Yorku vrátil po roce 2000 do Moskvy, aby zde založil „národně-bolševickou“ stranu a bojoval za dávnou ruskou říši. „Vzpomeňte si na bitvu u Poltavy v roce 1709. Puškin o ní napsal báseň. A kdo byl proti nám? Švédsko a Polsko. Jsou to ti samí, kteří se o 300 let později snaží navrátit Ukrajinu do evropského lůna“. Podle Limonova-
vidíme jasně, že dějiny se opakují, Západ je bojovný a soutěživý, jako kdyby se nic nestalo, šlape nám na paty a jeho přirozená agresivní povaha se za celé roky nezměnila. Západ polyká naše bývalé republiky, jednu po druhé a pořád nás vyzývá k boji. Dnes bychom vyzývat měli my”.
