Vyberte si jazyk
Předsednictví Evropské unie přebírá v tomto novém roce Maďarsko, země, která zrušila jednu z nejcennějších výsad – svobodu tisku. Budapešť v reakci na kritiky ostatních vlád, včetně rakouské, mlčí. Maďarský premiér Viktor Orbán si to může dovolit. Brusel totiž obyčejně do mediálních otázek nezasahuje.
Evropská unie se angažuje, je-li ohrožena hospodářská soutěž, nikoliv proto, aby napomáhala svobodě tisku. A pokud se tato svoboda ocitne v nebezpečí, dá od ní Unie ruce pryč [komisařka pro digitální agendu 3. ledna sdělila, že má o maďarském zákonu „pochybnosti“]. Unie přitom měla už po dlouhá léta příležitost zavést potřebné procedury, například vůči Itálii. Způsob, jakým Silvio Berlusconi nakládá s RAI [veřejnoprávní televize], je hodný Vladimíra Putina. Protože ho ale Brusel nechává dělat, co je mu libo, zažívá i západní Evropa situace jako v Rusku: média jsou držena na uzdě.
Rakousko a média
V Rakousku se neustále objevují snahy převzít kontrolu nad ORF [veřejnoprávní televize], stejně jako nad tištěnými médii. Ministryně spravedlnosti teprve před nedávnem upustila od některých opatření, která výrazně připomínala maďarský mediální zákon (například stíhání novinářů). Evropský soud pro lidská práva, pokud se před něj kauza dostane, obvykle rakouskou justici za její nepřátelské chování vůči médiím kárá, což je chvályhodné.
Ovšem fenomén soudnictví podléhajícího vůli politických představitelů, jev normální pro bývalou sovětskou republiku, se šíří po celé Unii. Berlusconi neustále nechává schvalovat zákony, které soudům neposkytují sebemenší možnost bojovat proti korupci. Ty se pak mohou v tisku vyjadřovat jen velice omezeným způsobem. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy umožnil svým známým z řad podnikatelů odkoupit celou řadu důležitých deníků. Veřejnost ale každopádně dává přednost článkům o Carle Bruni před těmi, které překračují rámec chápání běžného občana (jako třeba kauza korutanské Hypo Alpe Adria banky).
Sarkozy a jeho kamarádi v čele médií
Vazalská republika je starý francouzský jev. Odpovídá rakouskému „proporčnímu“ systému [systém, jehož prostřednictvím si politické strany rozdělují posty v poloveřejných podnicích]. Nebezpečné ale je, když podobně jako v Maďarsku začne kasta politických představitelů zvolených absolutní většinou [strana Viktora Orbána má v parlamentu dvoutřetinovou většinu] obcházet systém dělení moci prostřednictvím nenapadnutelných formálních nástrojů – tím, že nejvyšší posty v soudnictví obsadí tak, aby rozhodnutí soudu vždy odpovídala přáním vlády.
V Rakousku se vysoce postavení manažeři rozplývají nad důrazným přístupem (volených) představitelů v Singapuru. Tato politická důraznost jim velice imponuje, ale už nezmiňují, že parlament a soudy jsou nezávislé pouze formálně a že život tam je velkou měrou svázán předpisy. Jörg Haider takto smýšlel dlouhá léta. I on toužil po tom, aby mu nejvyšší soudy stranily a aby mu ústavní soudci byli po vůli. Pokud by FPÖ získala v příštích volbách většinu, mohla by se tato myšlenka opět obrodit.
