Populace je surovina jako každá jiná

Jak vyřešit nedostatek pracovní síly a zároveň se vypořádat s historií? V rozdílných kontextech našly Maďarsko, Rumunsko a Španělsko podobné řešení: udělovat pasy „krajanům“, žijícím v jiných zemích.

Zveřejněno dne 19 ledna 2011 v 14:49

Od počátku tohoto roku podnikly již tisíce rumunských Maďarů kroky nezbytné k získání maďarského občanství. Mezi prvními žadateli byl i vůdce opozice László Tőkés, jehož zatčení v roce 1989 vyvolalo nepokoje, které svrhly režim Nicolaje Ceaušesca. Následovali ho Maďaři na Slovensku, v Srbské Vojvodině i v ukrajinském Zakarpatí. Operace by mohla Budapešti přinést až 2,5 milionů nových občanů, podle odhadovaného počtu členů maďarské menšiny v okolních zemích.

V květnu 2010 maďarský parlament jednohlasně odsouhlasil novelu zákona o občanství. Od prvního ledna tak může o maďarskou národnost požádat kterákoli osoba, s výjimkou dříve trestaných, schopná doložit maďarský původ svých rodičů či prarodičů a mluvící maďarsky. Pokud se však noví občané neusadí v Maďarsku, je jim upřeno právo volit a pobírat sociální dávky.

Demografický pokles středověkého rozměru

Ve stínu jiných kontroverzních opatření Viktora Orbána prošlo spuštění operace „Pas“ 1. ledna tohoto roku téměř bez povšimnutí. Je to škoda, jelikož se nejedná o nic jiného, než o organizované rabování populací sousedních zemí, praktika vlastní spíše období středověku, než post-industriálním rozvinutým společnostem.

Z důvodů evropského demografického kolapsu se lidský faktor stal cenným statkem. Každý pracovník zvyšující HDP a vyrovnávající nedostatky snižující se populace je potenciálním faktorem růstu. Země zaujímající strategii aktivního získávání občanů ukazují míru plodnosti, která je nižší, než evropský průměr 1,5 dítěte na ženu: v Maďarsku a Rumunsku je to 1,3 a ve Španělsku 1,4. Daleko od oněch 2,1 dítěte na ženu, které jsou potřeba k zajištění populační reprodukce.

Newsletter v češtině

Hledají se spoluobčané blízcí vzhledem i zvyky

Snaha vyhnout se špatné zkušenosti západoevropských zemí, které s obtížemi integrují přistěhovalce z kulturně vysoce odlišných zemí, vede k reorientaci imigrační politiky. Nejedná se pouze o to, hledat pracovní sílu, ale o to, přitahovat nové občany z řad krajanů, kteří žijí z historických důvodů roztroušeni v jiných zemích, ale svým vzhledem a chováním jsou nám stále blízcí.

Budapešť není prvním hlavním městem, které vyzývá své krajany, aby se vrátili domů. Tato politika funguje též velmi dobře v Rumunsku. Zákon platný od roku 2009 nabízí právo na rumunské občanství všem potomkům občanů předválečného rumunského státu. Po vstupu Rumunska do Evropské unie podalo žádost o rumunský pas více než jeden milion moldavských občanů (jelikož právě těch se rumunský zákon nejvíce týká), tedy čtvrtina tamní populace.

V tomto kontextu se nabízí dávná vzpomínka na žoldnéřské bandy ve službách maďarských magnátů, které se formovaly až do 18. století na severu Karpat a jejichž jediným cílem byl lov na místní populace. Celé vesnice byly vypleněny a jejich obyvatelé vedeni jako dobytek na jih, kde je Maďaři rozmisťovali po svém území. Na severu se postupovalo stejně.

Během války mezi Ruskem a Polsko-litevskou unií [federální republika vytvořená v roce 1579 z Polského království a Litevského velkoknížectví, trvající až do roku 1795], v padesátých letech sedmnáctého století, byly téměř tři čtvrtiny litevských venkovanů polapeny ruskými jednotkami a deportovány hluboko do Ruska, aby zde zemi rozvíjeli. Podobně je tomu i dnes, pouze metody a oficiální rétorika se (naštěstí) změnily.

Slovany z východu anebo Vietnamce?

Motivy Maďarů a Rumunů jsou v prvé řadě spojeny s národnostní logikou. Ti první na pasovou politiku spoléhají ve snaze vymazat ze své historie hanbu způsobenou Trianonskou smlouvou z roku 1920, která Maďarsko stála tři čtvrtiny jeho území. Druzí se naopak chtějí pomstít za ztrátu Besarábie (dnešní Moldavsko) v roce 1940, které připadlo ve prospěch Sovětského svazu.

Co se týče Španělska, i zde je lov na nové občany historickou reparací, vyjadřuje však zcela jinou logiku, než je ta, kterou se řídí Maďaři a Rumuni. V roce 2008 nechala vláda socialistů José Luise Zapatera přijmout zákon zavádějící právo na španělský pas pro všechny potomky španělských občanů, kteří ze země uprchli během občanské války či z důvodu represálií za diktatury generála Franka. Do dnešního dne získalo španělské občanství asi půl milionu osob, především potomci uprchlíků žijící na Kubě, v Argentině a jiných zemích latinské Ameriky.

Ve srovnání s těmito trendy se Polsko příliš nesnaží. Přesto i my potenciálně disponujeme zásobou Poláků na Východě a trpíme stejně jako ostatní evropské země demografickým kolapsem. Ve srovnání s opatřeními, které přijalo Maďarsko, Rumunsko a Španělsko nemají repatriace z let devadesátých či Polská charta [Karta Polaka – úřední dokument ustavený zákonem přijatým v roce 2007, který potvrzuje, že k polskému národu patří i některé osoby, které nemají ani polskou národnost, ani trvalý pobyt] velkou váhu. Pokud nechceme východní Poláky či Slovany, kteří jsou nám podobní, budeme mít místo nich Vietnamce, kteří přijdou naše populační negativa vyplnit. Výběr je jenom na nás.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma