Ksour Essaf, Tunisko, 16. ledna 2011.

Noví přátelé, nové vztahy

Pokud chce Evropa skutečně napomáhat demokratizaci v Tunisku, pak pouhá nabídka pomoci nestačí. Přehodnotit dnes musí celou strategii sousedství s arabskými středomořskými státy, píše odborník na arabský svět Michel Camau.

Zveřejněno dne 20 ledna 2011 v 14:08
Ksour Essaf, Tunisko, 16. ledna 2011.

Zpráva přišla 17. ledna v pozdních dopoledních hodinách: Evropská unie je připravena nabídnout Tunisku „okamžitou“ pomoc s přípravou svobodných demokratických voleb. Vsaďme se, že takové krásné gesto „dobrých Evropanů“ Tunisany zahřeje u srdce. Evropa jim dnes spěchá na pomoc a slaví jejich vítězství, přestože se ještě včera zkompromitovala vyjednáváním s vládou bin Alího o uznání partnerského statusu „výsadního postavení“. „Ctnostný“ oportunismus ale nezažene daleko nepříjemnější myšlenku, a to, že se tuniskému autoritářskému režimu v závětří Evropy dařilo.

Tunisko spolu s Marokem odlišuje od ostatních arabských středomořských států letitá a intenzivní spolupráce s EHS a posléze s EU. Tunisko bylo první zemí jižního pobřeží Středozemního moře, která uzavřela „evropsko-středomořskou dohodu“. V rámci tohoto „evropsko-středomořského partnerství“ (anebo také „barcelonského procesu“) konkrétně využívala velké finanční podpory, která jí byla poskytnuta k tomu, aby své hospodářství přizpůsobila podmínkám volného obchodu. V roce 2004, kdy pětadvacetičlenná a poté sedmadvacetičlenná Unie propagovala „evropskou politiku sousedství“, bylo Tunisko opět spolu s Marokem mezi prvními státy, které se k tomuto novému opatření dvoustranné spolupráce připojily. Země se přimkla k Evropě bez vyhlídky na členství, následujíc určitý „light“ model a vybraná kodaňská kritéria (demokracie, právní stát, lidská práva, respekt k menšinám, tržní ekonomika).

Evropské demokratické principy ustoupily před strachem z terorismu

Tunisko bin Alího v podstatě hrálo úlohu osmadvacátého člena EU, osvobozeného od nátlaku evropských politických norem. Otázka demokracie, právního státu a lidských práv sice možná stála v popředí „priorit“, na nichž se Tunisko s EU dohodlo, nicméně zůstala pouhým názvem kapitoly spolu s desítkou dalších, jako je „boj proti terorismu“, liberalizace obchodu, přímé zahraniční investice či „účinné řízení migračních toků“. Demokratizační činnost se omezovala na správní a soudní reformy a na uvádění právních předpisů do souladu s mezinárodními úmluvami.

Nejednoznačná situace, kterou mnoho evropských poslanců považovalo za skandál, nutila Unii ke složitým gymnastickým kouskům. Přestože se EU nahlas hlásila ke svým závazkům šířit demokracii ve Středomoří, ve skutečnosti pro ni byly prioritou obavy o bezpečnost spojené s politickým islamismem, terorismem a migračním tlakem ze subsaharské Afriky, který z Maghrebu vytvářel tranzitní zónu. Za souborem dohod o spolupráci v těchto oblastech se rýsuje nadnárodní režim dohledu, kde si přijdou na své demokracie i autoritářské režimy, přičemž platí, že chtějí-li si demokracie zachovat bezpečnost, musejí se smířit s dlouhověkostí režimů.

Newsletter v češtině

Nabídka pomoci nestačí, je třeba přehodnotit strategii

Bin Alího režim byl archetypem autoritářské nadvlády zasazené do Evropy demokratických mravů. Chtěl-li tuniský lid tímto režimem otřást, musel se spolehnout na vlastní síly. Vnější podpora nepřišla ze strany ustrašené Evropy, natož pak francouzské vlády úslužné do té míry, že režimu nabídla policejní know-how, nýbrž ze strany Spojených států, které původcům krvavých represí opakovaně vysílaly důrazná varování.

Tunisko vstoupilo do fáze politického přechodu s nejistým koncem. Rozklad autoritářského systému a naplnění demokratických ambicí jsou výhradní záležitostí Tuniska. Pokud chce Evropa přiložit solidárně ruku k tomuto náročnému a riskantnímu dílu, nesmí zůstat jen u nabídek pomoci, byť by to byla pomoc s organizací voleb, a musí přehodnotit celou strategii sousedství se středomořskými státy. Je třeba, aby si vzala ponaučení z událostí tuniského ledna, z této nárazové vlny, která se zdvihla uprostřed zóny, jež byla doposud považována za hradbu evropského demokratického prostoru. A demokracie do Tuniska a potažmo okolních států nevkročí, zůstaneme-li za hradbami uzavřeni. „Demokratizace v Evropě je zároveň a bez naší vůle školou tyranů,“ tvrdil Nietzsche. Vztáhněme toto tvrzení na současné dění a naše demokratické přesvědčení – nabízí „nám, ‚dobrým Evropanům‘“, podnět k přemýšlení o našich vztazích s jižním pobřežím Středozemního moře.

Diplomacie

EU projedná pomoc a sankce

Politický a bezpečnostní výbor (PBV), orgán Rady Evropské unie, který sleduje krizové situace a navrhuje politická stanoviska, se sejde 21. ledna, aby prodiskutoval pomoc EU Tunisku. Ta má zahrnovat humanitární pomoc, podporu politických reforem a hospodářského rozvoje, ale i finanční sankce v podobě zmrazení tuniského majetku v zahraničí – zejména bývalého prezidenta bin Alího a jeho okolí. Politické rozhodnutí o provedení navrhovaných opatření bude poté na evropských ministrech zahraničí. Ačkoliv se k této věci prozatím nikdo jasně nevyjádřil, o rozhodnutí majetek bin Alího a jeho blízkých zmrazit zřejmě panuje konsenzus, píše list Les Echos.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma