Kandidátský valčík

Velké rozdělování rolí, které začalo v Bruselu, se podobá baletu - jak má však člověk vědět, na které noze je zrovna třeba stát? Žádná univerzální strategie neexistuje. To je prvním ze závěrů, ke kterým člověk po rozhovorech s funkcionáři Evropské unie, s velvyslanci či bývalými velvyslanci v Bruselu, nutně dojde. Druhým je to, že strategie samotná beztak nestačí. „Do dění zasahují i náhoda a štěstí,“ svěřil se nám bývalý velvyslanec jedné menší členské země.

Vezměme si jmenování José Manuela Barrosa na post předsedy Komise v roce 2004. „Tehdy si šéfové vlád rvali vlasy. Velká Británie vetovala belgického kandidáta Guye Verhofstadta, zatímco britského kandidáta Chrise Pattena nebral nikdo vážně. Lídři se nějakou dobu navzájem pozorovali, až jejich pohledy dopadly na portugalského premiéra Barrosa. Nikdo ho neznal a nikomu proto nevadil, byl to křesťanský demokrat a jeho země se bez něj byla schopná obejít. Stal se předsedou Komise, aniž by kdy vedl jakoukoliv kampaň.“

Podobným překvapením bylo v roce 2009 jmenování Belgičana Hermana Van Rompuye na pozici předsedy Evropské rady. I v tomto případě řada potenciálních kandidátů nepochodila: Tony Blair byl považován za příliš dominantního, Jean-Claudem Junckerem Francouzi pohrdali a Jan Peter Balkenende se zase všem zdál nepřesvědčivý. Nevýrazný Van Rompuy, který se objevil zčistajasna a bez jakékoliv strategie, se tak snadno probojoval do popředí. To, že se rodná Belgie bez něj obešla jen těžko (celý rok předtím stál v čele státu procházejícího vážnou politickou krizí), nic nezměnilo. Téhož večera byla ke všeobecnému ohromení – včetně svého vlastního – jmenována vysokou představitelkou Unie pro zahraniční záležitosti Catherine Ashtonová. Baronka si ani nepřipravila pár děkovných slov.

„Náhoda zde nepochybně hraje roli,“ analyzuje situaci jeden zkušený evropský úředník. „Úplnou tombolou ale nominace nejsou. Šéfové vlád jsou příliš vypočítaví na to, aby zůstávali jen u spekulací. I když nemáte v ruce všechny karty, kvalitní příprava někdy může náhodu zvrátit.“

Hořká pilulka

Členské státy by si v prvé řadě měly ujasnit odpověď na čtyři otázky. Koho chtějí podpořit, na jakou pozici a kdy zkusit štěstí. Čtvrtá otázka se týká role náhody. Jelikož náhoda je od přírody vrtkavá, dá se jen těžko předvídat. Pokud se jim na tyto čtyři otázky podaří odpovědět, nebudou v neuvěřitelně složité operací rozdělování rolí úplně bezbranné. Ve srovnání s hlavolamem, kterým je přidělování pozic v Bruselu, je totiž Rubikova kostka skutečně jen dětskou hrou.

I v nynějším případě je výběr nového předsedy Komise o to složitější, jelikož kandidáta, bývalého lucemburského premiéra Jean-Clauda Junckera, postavil do hry Evropský parlament. Podle něj by Juncker vyhovoval přáním voličů. Ačkoliv o tomto argumentu lze pochybovat, šéfy vlády vstaví ke zdi. Předsedu Komise totiž sice navrhují oni, europoslanci ale jejich volbu musí schválit. Riskují však, že kterýkoliv jiný kandidát se z Parlamentu vrátí s nepořízenou.

Stále více šéfů vlád proto nyní lituje, že Parlament buď aktivně (v případě Angely Merkelové nebo Marka Rutteho) či pasivně pobízeli, aby sám navrhoval vlastní kandidáty na předsednictví Komise. Píchli tím do „vosího hnízda“, domnívá se bývalý nizozemský velvyslanec při EU Ben Bot. Proto požádali Van Rompuye, aby se pokusil najít kandidáta schopného získat všeobecnou podporu (jak ze strany premiérů osmadvacítky, tak i ze strany europoslanců). Především je nutné zabránit, aby se z výběru stala krvavá řež – [[Brusel není střelnice, kde je vždy co vyhrát.]]

Je proto pochopitelné, že Van Rompuy se snaží přisladit hořkou pilulku, jež budou mnozí muset nakonec polknout, nabídkou široké palety nominací na prestižní posty (své vlastní následnictví, zodpovědnost za zahraniční záležitosti, předsednictví euroskupiny) a sérii politických priorit, kterých se nový předseda Komise bude muset držet. Na každého se dostane a všichni se nakonec dohodnou na kompromisu.

Diplomatické cvičení

Je štěstí, že Van Rompuy se jako bývalý belgický politik na tuto misi – vypracovat návrh – dobře hodí. Nominace na tento typ pozic totiž představuje skutečně diplomatické cvičení. Je nutné vzít v úvahu mnoho různých faktorů: politické tendence kandidátů; velikost státu, ze kterého pocházejí; geografickou polohu; zda je dotyčný představitelem starého či nového členského státu, států eurozóny či mimo ni; zda jde o muže nebo ženu. „Uměním je dát všechny chybějící části skládačky dohromady,“ říká jeden z vysokých představitelů EU. „To znamená, že v následujících týdnech bude třeba být neustále ve střehu a pravidelně situaci telefonicky konzultovat se domácími členy vlády.“

Jakmile bude předseda Komise jmenován, vypukne boj o další portfeje, které bdí nad denním chodem Unie. I zde je, podobně jako v milostném životě, dovoleno vše, nebo aspoň téměř. Předbíhá se, nepříteli se podrážejí nohy, blafuje se, kandidáti se jeden druhého snaží uštvat. Hra stojí za to, protože předseda má kolem sebe jen 27 komisařů a ne všichni budou mít právo mu užitečně plnit pracovní dny. Příští komisař pro rozšiřování unie bude mít před sebou pět poklidných let. Rybolov zeje stejně jako vydrancovaná moře prázdnotou a kultura a mnohojazyčnost mají také šanci na odpočinek.

Ať už člověk zaujme strategii jakoukoliv, není dobré otálet. Na konci června budou šéfové vlády znovu zasedat v Bruselu a doufají, že Van Rompuy jim do té doby dodá své návrhy týkající se uvolněných postů. Podle jednoho funkcionáře EU, „tato situace nesmí trvat donekonečna, jinak to bude ostuda. Od evropských voleb uplynul už celý měsíc. Máme právo očekávat, že 28 šéfům vlády a Evropskému parlamentu se za tu dobu podaří jmenovat předsedu Komise. EU přece není Belgie nebo Nizozemsko, kde trvá měsíce, než se podaří kabinet sestavit.”