Dánský kánon vyšuměl

Před pěti lety sestavila dánská vláda seznam děl, jímž chtěla vymezit svou kulturu vůči imigraci a globalizaci. Podle dánského tisku se však na tento kánon pozapomnělo.

Zveřejněno dne 27 ledna 2011 v 17:17

Od ledna 2006 jsou Dánové vyzbrojeni kánonem. Kulturním kánonem, který nechala sestavit liberálně konzervativní vláda s cílem upevnit národní kulturní dědictví a šířit o něm povědomí. Různé komise založené tehdejším ministrem kultury Brianem Mikkelsenem vybraly za tím účelem 108 děl z oblasti literatury, kinematografie, hudby, divadla, architektury, designu, výtvarného umění a umění pro děti. Nalezneme mezi nimi Malou mořskou vílu, povídky Karena Blixena, film Larse von Triera Idioti, Lego, vikinské lodě a dokonce i postavičku kačera Donalda, kterou navrhl rovněž Dán.

Poté, co byl kánon zveřejněn v podobě knihy popisující všechna tato díla, se Mikkelsen nechal slyšet, že iniciativa je součástí boje proti antidemokratickým tendencím projevujícím se v jistých muslimských přistěhovaleckých kruzích.

O pět let později živá debata provázející tuto operaci ochladla. „Bylo-li zavedení kulturního kánonu v daný okamžik důležité,“ poznamenává list Berlingske, „pak tomu bylo nikoliv z důvodu jeho obsahu, ale proto, že si nesocialistická vláda troufla udělat něco, co po dlouhá desetiletí nepatřilo právě k bontonu: říct nahlas a jasně, že některé věci jsou lepší než jiné. Upozornit na to, že i když jsme moderní společností v globalizovaném světě, máme jako národ mnoho chvályhodných předností, na které máme právo být hrdí, aniž bychom přitom riskovali obvinění z šovinismu či národního romantismu.“

Podle deníku už „uvažování v pojmech kánonu není tabu“. Nicméně je „možné, že kulturní kánon nebude dnes ani příliš čten, ani používán. V každém případě je složité posoudit jeho dopady. Kánon měl ale charakter doporučené nabídky, nikoliv požadavku. Dnes je symbolem nové epochy, ve které jsme se znovu odvážili nestydět se za sebe sama a akceptovat dělení na věci dobré a méně dobré.“

Newsletter v češtině

„To, že mají obyvatelé země možnost studovat nejvýznamnější národní díla, není ani projevem nacionalismu, ani tlaku ze strany státu, ale výrazem zdravého rozumu,“ domnívá se list Kristeligt Dagblad. Protestantský deník dodává, že „v průběhu pěti let, které od zavedení kánonu uplynuly, nátlak zábavního průmyslu zesílil a objevilo se velké množství pořadů typu X-faktor [ve kterých se mohou z obyčejných lidí stát hvězdy]. Kánon není tou nejhorší zbraní, kterou k boji proti zmíněnému jevu můžeme nasadit.“ Ovšem hájit tuto dánskou specifičnost v době, kdy otázka přistěhovalectví vyvolává napětí a kdy má vláda v Parlamentu zajištěnou většinu jen díky podpoře krajní pravice, zůstává nadále předmětem polemiky. Redaktorka Rushy Rashidová se v listu Politiken obrací přímo na Mikkelsena, který je v současnosti ministrem hospodářství a práce: „Kulturní boj za jisté hodnoty, který se prostřednictvím svého kulturního kánonu snažíš vést, pouze zvětšil odstup [mezi Dány a Nedány] a posílil pocit ohrožení a nepřátelskosti v naší společnosti.“

„Proč ještě diskutujeme o tom, zda jsme multikulturní společností?“ ptá se novinářka. „Proč to nezjišťujeme pouze prostřednictvím svých činů?“ Podle Rashidové by Dánsko mělo následovat příklad Velké Británie, Švédska a Francie, kde jsou lidé hrdi na spisovatelku Zadie Smithovou, jejíž matka je Jamaičanka, na romanopisce Jonase Hassena Khemiriho, jehož otec je Tunisan, a na kreslířku íránského původu Marjane Satrapiovou.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma