Demonstranti v ulicích Káhyry, 1. února 2011

Na Egypt nesahejte

Události v Egyptě naplňují zastánce občanských svobod nadšením, píše sloupkař Simon Jenkins na stránkách listu Guardian. Avšak Západ my měl vzhledem ke krvavým a zbytečným intervencím, kterých se v minulosti dopustil po celém světě, dvakrát zvážit, zda se bude do boje muslimských států za sebeurčení plést.

Zveřejněno dne 2 února 2011 v 17:03
Demonstranti v ulicích Káhyry, 1. února 2011

Jsme pokrytci. Statečné Tunisany a Egypťany, kteří na ulicích usilují o revoluci, povzbuzujeme. Nesahejte na ně, křičíme. Ať se rozhodnou! Trvalo to sice dlouho, ale umožněme jim, ať si ti lidé získají důvěru a ať je to posílí. Iráčanům či Afgháncům jsme žádnou takovou volnost nedali. Měli jsme za to, že je naším úkolem, abychom jim nadiktovali, jak by se jim mělo správně vládnout. Ze zločinů jsme obvinili jejich představitele a rozhodli jsme se potrestat je všechny a zmasakrovat při tom tisíce lidí. Vyhlásili jsme „program svobody“ a rozbombardovali je na kousky.

Egyptský vládce Husní Mubarak je další Saddám Husajn, sekulární diktátor vládnoucí muslimské zemi železnou rukou prostřednictvím kleptokratických důvěrníků. Tvrdí se, že pro jeho podporu jsme v minulosti měli silné strategické důvody – stejně jako kdysi pro podporu baasistů, Assada v Sýrii a samotného Saddáma. Stejné důvody existovaly i pro podporu bin Alího dynastie v Tunisku a „dobrého přítele Británie“, nevyzpytatelného plukovníka Kaddáfího z Libye. Všechny tyto režimy tvořily jakýsi imaginární val proti islámskému extremismu, netvoru, kterého Američané a Britové vykreslují jako patologický a všepožírající teror. Pro Egypt to nyní zjevně neplatí.

Nic takového jako etická zahraniční politika ve skutečnosti neexistuje. Existuje cosi filosofického s názvem etika a něco pragmatického s názvem zahraniční politika. Umění diplomacie spočívá v manévrování mezi nimi. Blairově a Bushově „křížové výpravě za demokracii“ se to nepodařilo. Její motivací bylo to, co je v politice nejnebezpečnější – náboženská horlivost.

Důvod k radosti

To, co se dnes děje v Egyptě, je pro všechny milovníky občanských svobod jednoduše důvod k radosti. Stejně tomu bylo v případě růžové revoluce v Gruzii, šafránové revoluce v Barmě, zelené revoluce v Íránu a jasmínové revoluce v Tunisku. V každém z těchto případů lidé vyrazili do ulic z vnitřního odporu proti diktátorskému režimu. S obrovskou vytrvalostí se chopili poslední možné příležitosti, kterou neorganizovaní jednotlivci mají, a vyšli do ulic. Výsledek závisel na pevnosti a sebedůvěře režimu a velení jeho armády. Jen zřídkakdy závisel na schválení či asistenci zvenčí. Tou opravdu nejúčinnější zbraní používanou proti povstání v momentě národní krize je nazvat jej nástrojem zahraničních zájmů. To byl zcela jistě případ Íránu.

Newsletter v češtině

Pro západní pozorovatele je sledování těchto revolucí určitým připomenutím počátků vlastní demokracie. Připomínají nám, někdy s jistou samolibostí, že větší část světa musí svou cestu ke svobodným volbám, svobodě slova a svobodě shromažďování teprve objevit. Ale [revoluce] jsou rovněž politickým ekvivalentem zemětřesení či povodně. Jistě, tito lidé potřebují naše rady, naši pomoc, nebo přinejmenším náš živý komentář. Avšak pokušením vměšovat se do nich je těžké odolat. O víkendu svou troškou do mlýna přispěla Británie, navzdory tomu, že se v minulosti ve svém zacházení s Egyptem zrovna nevyznamenala. Ministerstvo zahraničí uvedlo: „Nechceme, aby Egypt upadl do rukou extrémistů... Chceme spořádaný přechod ke svobodným a řádným volbám a větší svobodu a demokracii v Egyptě.“ Co je komu do toho, co Británie „chce“ v Egyptě? Egypt už dávno není britskou starostí, pokud někdy vlastně byl.

Intervence by byla šílenstvím

Avšak intervence by byla bláznovstvím. Vsadím se, že kdyby Západ v Iráku a Afghánistánu nezasáhl, irácký lid by si už stejně dávno našel způsob, jak se zbavit Saddáma. Iráčané nebo armáda by udělali to samé, co dělají Tunisané či Egypťané, a stálo by to mnohem méně lidských životů, otřesů a chaosu. Totéž platí i pro Tálibán. Jako klient Islámábádu by musel poslouchat Pákistán, Afghánci by nepředstavovali pro nikoho hrozbu, jen pro sebe samotné.

Během toho, co dějiny budou jednou nazývat válkami 11. září, bylo zabito nesrovnatelně více lidí než při 11. září samotném. Západní daňové poplatníky stály miliardy, které by s přehledem stačily na vyřešení hladomoru a nemocí na celém světě. Vlády USA a Velké Británie z důvodů plynoucích z jakési imperiální paranoie groteskním způsobem přehnaly hrozbu, kterou pro ně muslimský svět představuje. Pustily se do intervenční kampaně, změny režimů a budování států daleko od svých hranic. Tato kampaň byla neobratná a kontraproduktivní a kromě toho porušovala ustanovení Charty OSN o sebeurčení.

Egypt, Tunisko, Írán a Pákistán jsou muslimské státy, které zápasí s agóniemi sebeurčení. Jediným příspěvkem Západu bylo uvržení dvou jejich sousedů – Iráku a Afghánistánu – do krveprolití, nejistoty a chaosu. To není náš kontinent, to nejsou naše země a nic z toho není naše starost. Měli bychom je nechat na pokoji.

Unie pro Středomoří

Egypt kazí Sarkozymu plány

Egyptská krize by mohla znamenat konecUnie pro Středomoří (UPM),píše La Stampa. Poté, co pod záminkou nedostatku financí složil funkci její generální tajemník Ahmad Massádí, „přišly na řadu politické otřesy v Tunisku, Albánii a Egyptě, které situaci ještě více rozostřily a Bruselu způsobily řadu nepříjemností. A to nejen proto, že Mubarak je v současné době stále ještě spolupředsedou UPM.“ O otázce by se mělo diskutovat na příštím zasedání Rady EU a zřejmě se bude jednat o nový horký brambor.

UPM „chtěla se svými 43 členy, tj. zeměmi EU spolu s balkánskými a severoafrickými státy, sjednotit Mare nostrum, vytvořit most mezi státy, které sdílí společné střípky minulosti a které se musejí naučit, jak spolu v budoucnu žít. Nicméně skončila neúspěchem, protože v ni kromě Paříže nikdo doopravdy nevěřil, svěřil se deníku La Stampa diplomatický zdroj: „Němci se do projektu nijak nehrnuli z obavy, že se EU přestane zajímat o Východ. Sarkozymu ale jeho miláčka ponechali. Jakmile všakfrancouzské předsednictví EU skončilo, od projektu ustoupili.“ Podle italského ministra zahraničních věcí Franca Frattiniho UPM „zastavila provoz“ a v současnosti by udělala lépe, kdyby se na mezinárodní scéně obracela na skupinu „5+5“ (Tunisko, Alžírsko, Maroko, Libye, Mauritánie, Portugalsko, Španělsko, Francie, Itálie a Malta), které nyní předsedá Řím a která by se mohla rozšířit o Řecko a Egypt.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!