Dívka plující po řece Tejo na lodi "cacilheiros", jež spoluje Lisabon a Cacilhas.

Ukradená budoucnost

Aby se jedna generace mohla těšit ze svých nabytých práv, jiná generace se svých práv musí vzdát. Ti, kteří tentokrát zaplatí, jsou naše děti.

Zveřejněno dne 14 února 2011 v 15:08
Vitó  | Dívka plující po řece Tejo na lodi "cacilheiros", jež spoluje Lisabon a Cacilhas.

Když v roce 1983 musel MMF v Portugalsku zakročit podruhé v historii, bylo mi 26 let. Během těchto tíživých dní, kdy na předměstí Lisabonu vlály nad branami továren černé vlajky a kdy jsme se divili, jak je možné nadále žít a pracovat navzdory dlouhým měsícům čekání na zpožděnou výplatu, jsem v [lisabonské kavárně] Martinho da Arcada obědval s jedním nenapravitelným optimistou. Nikdy nezapomenu na jeho prostou poznámku: „Nevšiml sis, že se má naše generace přes všechny tyto problémy lépe, než se měli naši rodiče? Jen si zkus vzpomenout, jak to vypadalo, když jsme byli malí…“

Měl pravdu. Má generace se měla lépe než naši rodiče. Když se však podívám na generaci našich dětí a tu, která přijde po nich, cítím, nebo dokonce vím, že tomu tak už nebude. Nebudou se mít lépe, protože jsme jim všechno promrhali – nebo jsme k tomu přinejmenším přispěli. Ještě větší vinu na tom nesou lidé o něco starší než já – skuteční dědicové silné poválečné generace šedesátých let, kteří byli u moci během posledních třiceti let. Jedno je však jasné: budoucnost, kterou připravujeme našim dětem, nebude vůbec růžová. Bezútěšná je pro ně často už i realita dnešních dní.

Začalo to tím, že jsme dnešním mladým začali přezdívat „pětiseteurová generace“, protože většina z nich po absolvování vysoké školy nastoupila pouze za minimální mzdu. Dnes je situace ještě horší. Téměř čtvrtina absolventů si není schopna najít práci vůbec (u některých absolventů VŠ se míra nezaměstnanosti pohybuje až kolem 30 %). Ti, kteří zaměstnaní jsou, pracují často v call centrech, u pokladen supermarketů nebo jako taxikáři, a to přesto, že se honosí prestižními tituly. Platí se jim na základě tzv. zelených účtenek (recibos verdes) [v Portugalsku forma samostatně výdělečné činnosti, dnes symbol prekarity zaměstnání]. Kromě nízké mzdy se mladí musí vypořádat i s rostoucími daněmi. Bez možnosti osamostatnit se pak přešlapují na místě, často zůstávají bydlet u rodičů a bojí se závazků.

Jiná doba, jiná píseň

Před třiceti lety Rui Veloso vylíčil mou generaci v písni A rapariguinha do shopping (dívka v nákupním středisku). Podařilo se mu v ní vystihnout povrchnost prostých lidí, kteří chtějí stůj co stůj vystoupat výš ve společenském žebříčku: „Pěkně oblečená a troufalá / jede dolů eskalátorem / s časopisem o vyšívání / se zářivým pohledem / s navoněným podpažím / na rtech krásná růž / vždy dokonalý účes / mejkap na tváři a oční stíny …“

Newsletter v češtině

Dnešní skupinaDeolinda, která uvádí do varu koncertní sály v Lisabonu i v Portu, zpívá trochu jiným tónem: „Jsem členem generace bez placené práce / Nevadí mi ani chlup / že se cítím jako hňup / život se mnou smýčí jako mop /a já jsem rád i za neplacený džob…“ Ano, je pravdou, že mít stáž, („neplacený džob“), nebo pracovat alespoň za stravenky, případně mít po disertaci možnost dál studovat a pobírat stipendium a vyhnout se tak nucené nezaměstnanosti, to všechno je samo o sobě štěstím. Taková je generace, kterou jsme okradli o budoucnost.

Přiznejme si, že jsme během třiceti let promrhali všechno bohatství vytvořené předchozími dvěma generacemi – nejdříve v bouři revolučních nepokojů po 25. dubnu 1974, kdy byla svržena diktatura, poté v roce 1986, v euforii způsobené přistoupením k Evropskému společenství, a nakonec v sebezničující konzumní zběsilosti, kterou vyvolaly nízké úrokové sazby po přijetí eura. Naše dluhy, soukromé i ty veřejné, se vyšplhaly na trojnásobek HDP. „Naštěstí“ my je splatit nemusíme, dáme je do vínku nadcházejícím generacím.

Chtěli jsme mít všechno: stále se zvyšující platy, jisté zaměstnání, dům i chatu, auto každému členovi domácnosti, mobilní telefon a plazmovou televizi, práci na zkrácený úvazek a důchod co nejdříve. Mysleli jsme si, že to všechno je možné. A když nám řekli, že to nepůjde, zachovali jsme se jako dítě, kterému berou jeho oblíbenou hračku. Zuby nehty jsme se drželi všech vymožeností, kterých se nám podařilo dosáhnout. Začali jsme mluvit o „nabytých právech“. Stále hlasitěji jsme požadovali nemožné, aniž bychom byli ochotni v čemkoliv ustoupit. Proto jsme přece tehdy bojovali za naše „dubnová vítězství“.

Smutné dědictví

Podívejte se nyní, jakou zemi zanecháváme nejmladší generaci. Ti, kdo chtějí dům, si ho musejí koupit, protože jsme za celá desetiletí nebyli schopni zavést pořádný zákon o nájmech: Centra měst necháváme nadále stárnout a mladé lidi lákáme na předměstí. Ti, kdo chtějí práci, mají smůlu, byť jsou sebeschopnější a sebevzdělanější, protože spousta lidí se drží zaměstnání, na které si činí doživotní nároky.

Mladí vystudovali vysoké školy, ale vědí, že v těchto institucích jsou pracovní vyhlídky takřka nulové. Když dostanou nabídku zaměstnání ve výzkumném ústavu, okamžitě se o ni ucházejí, příležitostí je ale málo. Chtěli se stát vysokoškolskými učiteli, ale zradil je demografický vývoj a klesající počet studentů. Snili o kariéře advokátů, ale sama advokátní komora jim dnes zavírá před nosem. Co jim zbývá? Páteční večery a naděje, že zítra bude jinak…

Podívejte, jak je obíráme o důchod, na který by měli mít teoreticky jednoho dne právo: Reforma ministra Viery da Silvy z roku 2007 garantuje pouze s malými obměnami výši důchodů těm, kdo mají do penze zanedlouho odejít, a zároveň vytváří kalkulace, podle nichž bude důchod dnešních mladých odpovídat v nejlepším případě polovině toho, na co má nyní ještě právo nejstarší generace. A mladí to ani nezaznamenali. Jak má ale generace „rodičovského hnízda“ myslet na to, co ji čeká za 30 nebo 40 let?

Mladí lidé si už možná uvědomili, že nebudou mít lepší život než jejich rodiče, přinejmenším ne v tom poměru, jako měli jejich rodiče vzhledem ke svým rodičům. Proto se také tato generace nezajímá o věčně omílanou politickou rétoriku, nenechá se ošálit opakovanými řečmi a nevěří těm z nás, kdo jí už dlouho slibují ráj.

Proto se mladí mohou vrhnout do kolosálního procesu změn, kterým Portugalsko musí projít a v němž jde spíše než o změnu o nové budování. Portugalsko už nesmí být uzavřenou společností, sešněrovanou různými zájmy. Musí se otevřít vlastním lidem a mezi nimi těm, kdo mají největší ambice, představivost a vůli. To jsou ti, kdo už nechtějí být generací „k ničemu“ a touží se stát generací „k něčemu“. Jmenovitě proto, že neprovést tuto změnu by byla skutečná hloupost, což mladí lidé dobře pochopili.

Zaměstnání

Vysokoškoláci s nejistým zaměstnáním: nárůst o 129 %

„Počet vysokoškolských absolventů s nejistou pracovní perspektivou se za posledních deset let zdvojnásobil,“ píše Público. Lisabonský deník hovoří o generaci žijící z krátkodobých smluv a o proslulých „recibos verdes“ – doslova „zelených příjmových stvrzenkách“ [příjmové doklady zelené barvy, které vystavují samostatně výdělečně činné osoby], tj. o formě zaměstnání bez sociálního zabezpečení. Podle národního statistického úřadu vzrostl počet absolventů vystavených nejistým pracovním podmínkám z 83 000 v roce 2000 na 190 000 v roce 2010, tj. o 129 %, zatímco počet studentů, kteří zanechali studií na základní nebo střední škole, vzrostl pouze o 5,8 %. „Pro náš hospodářský systém je charakteristické upřednostňování málo kvalifikované pracovní síly,“ řekl listu Público bývalý státní tajemník pro vysoké školství. Deník dále poukazuje na úspěch písně Parva que Sou (Jsem to ale hlupák) od skupiny Deolinda, která dobře vypovídá o tom, v jak závažné situaci se portugalská ztracená generace ocitla. Je to píseň namířená „proti ideologii prekarity, která drží lidi v šedé zóně recibo verde, stáží a stipendií a nedává jim příležitost k budování kariéry“.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma