Fosilní paliva: Kde je ropa a plyn, tam je Schlumberger

7 prosinec 2015 – The Guardian (Londýn)

Je u takřka všech operací s fosilními palivy po celém světě, má více zaměstnanců než Google, obrat větší než Goldman Sachs a hodnotu větší než McDonald’s. Že jste o něm ještě neslyšeli? Seznamte se s nejtajemnějším světovým těžařem.

V pozdních hodinách dubnové konference na vysoké úrovni na břehu Temže dva manažeři ropné společnosti trpělivě sedí a čekají ve vybledlých kožených křeslech ve vstupní hale pětihvězdičkového hotelu Tower Bridge se složeným flipchartem, architektonickými plány a aktovkami u nohou.

Oba obrýlení topmanažeři s vizáží rozvážných bankovních úředníků brzy na to zmizí na více než hodinu v soukromém salonku, aby se setkali s poradcem somálské vlády Dr. Abdullahem Haiderem a jejich kanadským prostředníkem.

Somálsko by mohlo představovat jeden z velkých dosud nevyužitých zdrojů offshore ropy. Pokud se tam někomu podaří zajistit smluvní dohodu na průzkum a těžbu, je to právě společnost, pro kterou tito muži pracují.

Tento africký stát je totiž jedním z nejvíce politicky nestabilních, nejnebezpečnějších a nejzkorumpovanějších na světě. Jedno z absolutně nejtěžších míst pro jakékoliv podnikání.

Ale tímhle se právě Schlumberger, největší firma, o které jste nikdy neslyšeli, zabývá. Pokud z toho ovšem čiší dostatečně velký zisk.

Schlumberger byl tím „zlatým“ sponzorem dvoudenní konference, kde okolo stovky delegátů diskutovalo o tom, jak se dostat k potenciálně obrovským, dosud nevytěženým zásobám somálské ropy a zemního plynu.

Obsah jednání čtyř mužů i jejich tub s plány zůstávají důvěrné. Manažeři tajnůstkářského ropného gigantu samozřejmě odmítli Guardianu říci, o čem diskutovali.

Schlumberger zaměstnává více než 100 000 lidí, kteří pro ni v 85 zemích celého světa hledají a dobývají ropu a zemní plyn. Jde o společnost s ročními příjmy 48 miliard dolarů (1,16 bilionu korun), s valuací přesahující 116 miliard dolarů (2,8 bilionu korun), více zaměstnanci než Google, obratem větším než Goldman Sachs a hodnotu větší než McDonald’s.

Spolupracuje se všemi důležitými mezinárodními ropnými společnostmi a pracuje přímo i pro většinu „ropných“ států – včetně Saudské Arábie, Libye, Ruska nebo Turkmenistánu. Působí v politicky, logisticky i technicky nejobtížnějších oblastech a s 36 000 patentovanými způsoby těžby je světovým lídrem v oblasti technologií potřebných k dobývání fosilních paliv ze země. Přesto je jí daří zůstat mimo střed pozornosti.

Ale díky dohodě o přiznání viny, kterou americké orgány finalizovaly na konci minulého měsíce, nastavil Schlumberger firemní rekord, o kterém by asi raději pomlčel. Za porušení mezinárodních sankcí dostal největší firemní pokutu v americké historii.

Společnost se provinila, a sama to i přiznala, zapojením svých amerických zaměstnanců do sankce porušujících obchodů s Íránem a Súdánem a za jejich (neúspěšné) pokusy je krýt za pomoci státních orgánů.

Schlumberger nyní musí zaplatit pokutu ve výši 155 milionů dolarů, propadne mu 77,5 milionu ze zisku a musí podstoupit tříletou korporátní probaci. Zatím se tedy jedná jen o takovou byznysovou žlutou kartu. Ale pro 48miliardový roční byznys, který jen v Íránu za rok 2012 vydělal 208 milionů dolarů, je tato pokuta pouhou kapkou v moři ropy. V den kdy došlo k dohodě, akcie Schlumbergeru posílily o 2 %, což je viditelná známka toho, že investoři berou tento trest jen jako takové plácnutí přes prsty.

Tato dohoda však vrhá bezprecedentní stín na některé vnitřní postupy společnosti, která dobývá fosilní paliva po celé zeměkouli.

Schlumberger ve skutečnosti žádná ropná ani plynová pole nevlastní. To znamená, že ho ani The Guardian nezařadil na svůj seznam 200 společností, které by se měly zbavit fosilních akcií kampaně „Ponechte je v zemi“– ale jako zřejmě nejsofistikovanější ropná firma na světě má klíč k hlubinné těžbě, průzkumu Arktidy, refrakování (snaha o „stimulování“ ztenčujícího se naleziště pro zvýšení produkce) a spolupracuje se množstvím státem ovládaných ropných společností, které drží většinu světových zásob.

K tomu všemu jí pomáhá i obří investice 114 milionu liber od Wellcome Trust a Gates Foundation Trust, který také drží ve společnosti podíl v hodnotě více než 3 miliony dolarů. Schlumberger možná není veřejně tak známý jako jeho hlavní konkurent v oboru Halliburton, který se stal notoricky známým mezi aktivisty kvůli válce v Iráku, zvláště díky úzkým vazbám na bývalého kontroverzního amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho – ale za to je o mnoho větší. Schlumberger má trojnásobnou hodnotu oproti svému státem vlastněnému rivalu a má také o zhruba 35 000 zaměstnanců více.

Pod svícnem je největší tma

Společnost Schlumberger, založená v roce 1926 dvěma francouzskými bratry jako prospektorská firma, dobře ví, že pod svícnem je největší tma. Jeho známější, ale menší konkurenti otevřeně lobují, sponzorují politické strany, nebo dokonce najímají známé politiky. Schlumberger toto nedělá. Výsledky pak ukazují následující: Halliburton byl zmíněn v britském tisku za posledních deset let ve více než 1 700 článcích, zatímco Schlumberger pouze v pěti stech případech. A to šlo většinou jen o krátké útržky z ekonomických rubrik.

Jedním z obchodních triků Schlumbergeru je, že jakoby nemá státní příslušnost. Na rozdíl od Halliburtonu není americkou firmou. Přestože je veřejně obchodovanou společností jak ve Spojených státech, tak ve Spojeném království a má svá „ústředí“ v Londýně (v elegantním skleněném mrakodrapu kousek od Buckinghamského paláce), Paříži, Haagu a Houstonu, je Schlumberger formálně registrován v offshorovém ráji na karibském ostrově Curaçao, který má vazby na Nizozemsko.

Často pro ni v pracuje i složitá firemní struktura, která vede propletencem poboček v Nizozemsku, Britských Panenských ostrovech a Panamě. Díky ní se Schlumbergeru dařilo operovat v Íránu a Súdánu americkým sankcím navzdory. Nebyla americkou firmou, a tak pracovala dokonce i pro Národní íránskou ropnou společnost.

Klíčovou podmínkou bylo, aby se do těchto kontraktů nezapletl žádný občan Spojených států nebo zaměstnanec na půdě USA. Bohužel pro Schlumberger se nepodařilo tyto podmínky dodržet, americké úřady to zjistily a zasáhly.

Dokumenty přiložené ministerstvem spravedlnosti a přijaté Schlumbergerem jako uznání viny, uvádí, jak byly americké sankce opakovaně a úmyslně porušovány.

Zaměstnanci na území USA, jak uvádí dokument, schvalovali kapitálové výdaje – peníze na vybavení a další potřeby – v rozporu s podmínkami amerických sankcí. Dokument ministerstva spravedlnosti také uvádí způsoby, jakými se snažili zaměstnanci zamaskovat stopy, včetně vytváření přezdívek – kdy se při žádosti o finance Súdánu mluví jako o „Jižním Egyptu“.

„V emailech byly často označovány Írán a Súdán pomocí kódových slov,“ konstatuje dokument. „Například D&M [vrtání a měření, divize Schlumbergeru] personál v MEA [Blízký východ a východní Asie] obecně uváděl Írán jako „Severní Záliv“ a Súdán jako „Jižní Egypt“ … Tyto fondy byly schvalovány pracovníky D&M v USA, i když šlo o Írán či Súdán.“

Jeden email poslaný mezi zaměstnanci Schlumbergeru poukazuje na to, jak se zaměstnanci pokoušeli vyhýbat zasílat cokoli s označením blokované země na americké území. V emailu poslaném do Texasu se píše: „Úmyslně neposílám další soubory, neboť odkazují na „Jižní Egypt“ jménem.

Dokument také upřesňuje, jak zaměstnanci Schlumbergeru upravovali kódy zemí, aby se vyhnuli odkazům na Írán a Súdán. Stejně tak zařídili záměny zařízení, aby usnadnili přepravu zařízení vyrobených v USA do Íránu a Súdánu. Díky kličce, kdy nové zařízení poslali do povolených zemí jako Jordánsko, které ovšem nové zařízení nepotřebovalo, a tak jim bylo povoleno ho poslat jako zařízení z druhé ruky do zakázaných zemí. „To byla pomoc Súdánu s jeho embargem,“ poznamenal jeden z pracovníků v emailu.

I přes výraznou pokutu a podmíněný trest, který zakazuje Schlumbergeru působit v Íránu a Súdánu (z obou zemí se firma již stáhla), se analytici táží, jaké jsou záruky, že firma nebude pokračovat ve svém jednání kdekoli jinde.

„Každý ví, že Schlumberger díky svému dvojímu občanství může působit v určitých oblastech, což mu dává výhodu oproti jiným firmám a oblastem. Írán byl jednou z nich,“ vysvětluje David Anderson, analytik banky Barclays pro ropný průmysl. „Normálně v zemi působí a pak zaplatí pokutu.“

Pro ropné analytiky je porušení sankcí ze strany Schlumbergeru záležitostí minulosti, trapný moment, na který je nejlepší co nejrychleji zapomenout. Společnost už nesmí obchodovat v Íránu a Súdánu, ale nic mu dál nebrání působit v dalších „horkých“ regionech.

Ukázalo se, že se Schlumberger nebojí sporných zákazníků. Za působení v autokratických státech byl mnohokrát kritizován lidskoprávními organizacemi a západními vládami. Mezi klienty společnosti patří třeba Libye, Barma, Turkmenistán, Čad nebo Angola.

Dokumenty zveřejněné serverem WikiLeaks v roce 2011 také vynesly na hladinu názory, které měly v té době americké úřady na některé z operací Schlumbergeru a upozornily na jeho přítomnost v některých z nejproblematičtějších oblastí, ve kterých firma působila.

Americké velvyslanectví v Turkmenistánu zaznamenalo, že společnost najala místního urovnávače sporů – v jejich jazyce„ombudsmana“, aby snížila obtěžování a vydírání místní policií, jejíž součástí byly pochybné „pokuty“, daňové kontroly a dokonce i vyhošťování zaměstnanců za přátelení se s turkmenskými ženami, což je v takto drakonickém státě závažným prohřeškem.

Úsměvné je, že se státním úředníkům dostala do rukou například i nahrávka, na níž jeden z představitelů Schlumbergeru tvrdí, že korupce v Turkmenistánu není tak hrozná jako například v Kazachstánu nebo Ázerbájdžánu, tedy v zemích, kde firma také působí.

V Nigérii zase musel Schlumberger čelit únosům a nájezdům, takže tam musela společnost ztrojnásobit výdaje na bezpečnost, což činilo 55 % jejího rozpočtu.

Nicméně odměny pro firmy zajišťující služby na ropných polích – Schlumberger a jeho menší rivaly – za ochotu působit tam, kde si ostatní netroufají, jsou také jasné. V Kuvajtu měl Schlumberger a jeho rivalové na starosti „téměř“ celou práci v terénu pro národní ropnou společnost, přičemž ve Spojených arabských emirátech vystupoval podle prohlášení jednoho úředníka amerického ministerstva zahraničí z roku 2005 spolu s firmami „Halliburton, Baker-Atlas, a dalšími poskytovateli služeb jako oligopol a těšil se z mimořádně vysokých marží“.

Klíčem k nepostradatelnosti pro své klienty po celém světě je schopnost Schlumbergeru vytěžit maximální možné množství fosilních paliv. Tam kde jeho konkurenti soupeří nízkou cenou, tam Schlumberger nabízí své jedinečné znalosti a dovednosti k vytěžení paliva do poslední kapičky.

„Můžeme říci, že Schlumberger je hi-tech společností, takový Apple ropných polí, je všudypřítomný,“ vysvětluje Robert MacKenzie, analytik v Iberia Capital Partners a bývalý zaměstnanec Schlumbergeru.

„Když máte ropné pole a chcete toho nejlepšího, najmete si Schlumberger. Když si nejste jisti, jak tento byznys funguje, a potřebujete někoho, kdo tomu perfektně rozumí, voláte Schlumberger. Technologický pokrok v tomto odvětví udávali už v minulosti a nadále v tom pokračují.“

Technologická převaha Schlumbergeru spočívá v jeho ohromujícím patentovém portfoliu. Pohled do Espacenetu, mezinárodní databáze vedené Evropským patentovým úřadem, odhaluje více než 36 000 patentů patřící Schlumbergeru. Ta samá databáze udává 25 000 patentů pro Halliburton a 20 000 pro Baker Hughes, třetí největší firmu v oboru.

„Jejich technologie jsou skutečné, legitimní a jsou jedním z hlavních znaků společnosti,“ říká David Anderson z Barclays’, který popisuje patentové portfolio Schlumbergeru jako „vizitku“ společnosti už od jejího počátku. To také zaručeně činí společnost ziskovou: čistý zisk Schlumbergeru v roce 2014 dosáhl 5 miliard dolarů (3 mld. liber) a firma se také těší z historicky vyšší ziskové marže, než mají její konkurenti.

Firma se také ráda chlubí svým technologickým náskokem. Patrick Schorn, jeden z prezidentů firmy, na energetické konferenci v prosinci roku 2014 řekl, že jeho společnost jen v roce 2013 obdržela 689 patentů, což je o 166 % více než před pěti lety. Na téže konferenci Schorn představil technologie na zvýšení tlaku při frakování a rozšíření obtížně analyzovatelných ropných reservoárů.

Schlumberger také využívá poznatků svého výzkumu a vývoje, které mu umožňují vydělávat peníze na všech nových způsobech vrtání. To dovoluje velkým ropným a plynárenským společnostem i státem vlastněným podnikům vytěžit přesně takové množství zásob, na němž ekologičtí aktivisté trvají, aby zůstalo v zemi.

„Rozsah hlubinných zásob a jeho těžební potenciál je jednoduše příliš velký na to, aby ho mohl průmysl ignorovat,“ řekl výkonný ředitel Paul Kibsgaad před průmyslníky začátkem tohoto roku.

Propagační materiály jeho společnosti mluví ve stejném duchu. „Žádná firma nemůže překonat naše investice do hlubinného výzkumu a vývoje,“ hlásá brožura z roku 2014 spolu s upozorněním, že firma má neotřesitelné postavení na trhu ultra hlubinných vrtných souprav, riskantním a kontroverzním způsobu těžby, zvláště po mediálně známé katastrofě na vrtné plošině Deepwater Horizon v Mexickém zálivu.

Závislost Schlumbergeru na fosilních palivech se ho dotýká i z jiné strany. Firma začala nedávno svým zákazníkům nabízet nový bezrizikový obchod, kdy zákazník nic neplatí dokud Schlumberger nedosáhne určitého stupně těžby. Poté si z ní vezmou svůj podíl, což z ní činí ropnou společnost ve všem kromě názvu. Jakousi ropnou verzi bezskrupulózních právníků pobírajících odměnu z vysouzeného bolestného.

Závislost firmy na těžbě fosilních paliv byla krátce, ba skoro mlčky, přiznána ve výroční zprávě za rok 2012. Dotýká se významného potenciálního rizika pro firmu. Odměřenými slovy korporátního jazyka varuje: „poptávka po našich službách a produktech by mohla být snížena změnou vládních předpisů nebo zákonů.“

„Některé mezinárodní a národní vlády a agentury právě vyhodnocují a schvalují právní předpisy a regulace zaměřené na omezování emisí skleníkových plynů souvisejících se změnou klimatu,“ vysvětluje výroční zpráva.

„Takové právní předpisy ... mohou významně omezit poptávku po fosilních palivech jako je ropa a zemní plyn v oblastech, kde působí naši zákazníci, a negativně tak ovlivnit poptávku po našich službách, které mohou dále nepříznivě ovlivnit naší finanční situaci, hospodářské výsledky a hotovostní toky.“

V tuto chvíli se mezi hlavní cíle firmy, která však stále nepřestává pokořovat hranice dosud nevyužitých možností těžby fosilních paliv, dostává Arktida, kde byla minulý rok objevena ropa v ledovém ruském Karském moři.

A i přes nedávné hádky s USA kvůli sankcím, je podle zprávy agentury Bloomberg stále schopna spolupracovat s Ruskem na těžbě v Arktidě. Americkým sankcím navzdory. Ale vzhledem k tomu, že nyní musí dodržovat tříletou podmínku, je jasné, že tentokrát bude rozumnější vyvarovat se přílišné mediální pozornosti.

The Guardian kontaktoval Schlumberger pět dní před zveřejněním článku, aby mu dal možnost zareagovat. V době vydání, 72 hodin po počáteční lhůtě pro podání připomínek, neodpověděl Schlumberger na email a otázky Guardianu jinak, než že poukázal na poslední tiskovou zprávu amerického ministerstva spravedlnosti týkající se konečného rozsudku v případu amerických sankcí.

Nepolapitelný šéf

Existuje s ním jen pár rozhovorů v tisku a na firemních webových stránkách je pouze stručný životopis s jeho největšími kariérními úspěchy. Šéfem se stal v roce 2011 – předsedou představenstva byl jmenován v dubnu – Kibsgaard nastoupil do firmy v roce 1997 jako inženýr v Saudské Arábii a postupně se vypracoval vzhůru napříč firemním žebříčkem.

Nor Kibsgaard, o němž je toho známo jen poměrně málo, patří mezi nejlépe placené manažery v USA. Podle údajů shromážděných společností Equilar jeho celkový příjem za minulý rok, včetně akcií a opcí, dosáhl výše skoro 17 milionu dolarů – to je víc než na kolik si přišel Tim Cook z Applu nebo šéfové firem jako Nike a Ford.

Kibsgaard sedí u kormidla skutečně globálního impéria. V roce 2013 byl dokonce tento 47letý rodák z Ålesundu, malebného přístavního města mezi sněhem zalitými horami na západním pobřeží Norska, zařazen časopisem Foreign Policy mezi 500 nejmocnějších lidí planety.

Začátkem tohoto roku obdržel Kibsgaard medaili od dalšího z nejmocnějších lidí světa: Vladimíra Putina. Dekretem podepsaným ruským prezidentem byl Kibsgaard vyznamenám „Řádem přátelství“ medailí za zásluhy Schlumbergeru o objevy v ruské Arktidě.

Před měsícem, Kibsgaard – považovaný za nejlépe placené Nora na světě – potvrdil pověst nemilosrdného vládce, když neváhal v reakci na pokles ceny ropy osekat ve Schlumbergeru počet pracovních míst o 15 %. Investoři nicméně zůstávají při Kibsgaardovi – zřejmě i z důvodu velice štědrých dividend, které se od doby jeho nástupu stále zvyšují.

V ojedinělém rozhovoru, který loni Kibsgaard poskytl finančnímu magazínu Barron’s, promluvil o vlastních ambicích ve Schlumbergeru a nabídl také tuto odvážnou vizi. „Nemyslím si, že bychom se měli zaměřovat pouze na to, stát se nejlepší firmou v našem odvětví,“ řekl. „Máme potenciál být nejlépe fungující firmou na světě a tento cíl se pokusíme naplnit.“

Překlad: Pavel Bartůšek

Factual or translation error? Tell us.