Vyberte si jazyk
Proč se Polsko a Maďarsko, „které se jako první komunistické země odhodlaly přejít k demokracii,“ se svou minulostí vyrovnávají hůře než sousedé, ptají se autoři článku Martin M. Šimečka, Michal Komárek. Důvodem podle nich může být, že v zemích, kde předání moci probíhalo poměrně hladkým způsobem, existuje nechuť se k minulosti vracet, neboť „existuje předpoklad domluvených záruk pro představitele minulého režimu.“
V České republice se naštěstí už nediskutuje, zda mají být informace z archivů zveřejněny, ale zda a jak jsme schopni s nimi pracovat.
Česká republika
Zase další seznam
Česko bylo první zemí ve střední Evropě, která nechala širokou veřejnost nahlédnout do tajných svazků Státní bezpečnosti. Český Ústav pro studium totalitních režimů však nyní bojuje s konkurentem, informuje deník Lidové Noviny. „Nové seznamy míří na web,“ píše 6. července tento český deník na své titulní straně. Autorem stránek je bývalý disident Stanislav Penc, podle kterého Ústav pro studium totalitních režimů „monopolizuje pohled na historii, zatajuje informace a zveřejňuje pouze divácky vděčné kauzy.“
Pavel Žáček, šéf pražského ústavu, který spravuje 20 kilometrů dokumentů a má 273 zaměstnanců, však tuto iniciativu považuje za „vlamování se do otevřených dveří“. Na rozdíl od Cibulkových seznamů (sporné seznamy tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti z řad obyvatelstva zveřejněné roku 1992) tato nová elektronická databáze umožní každému zjistit, zda byl „prověřovanou osobou“, vyzdvihují přednosti stránek Lidové Noviny. List však také upozorňuje na to, že laik nemusí rozeznat rozdíl mezi „nepřátelskou osobou“ a „spolupracovníkem“ režimu. Ústav může prověřit každé jméno spolehlivěji než Pencův web, protože má možnost nahlédnout do původních „papírových registrů“.
