Nemilosrdný diktátor Lukašenko

Zatímco se pozornost Evropy upíná k revolučním událostem na Blízkém východě, běloruský diktátor v tichosti drtí své oponenty. Jejich hlasy však začínají být slyšet.

Zveřejněno dne 8 března 2011 v 15:12

Budova velitelství KGB v centru Minsku je známá jako „Amerikanka“. Nikdo si není zcela jistý tím, jak rozlehlý komplex ke svému pojmenování přišel, ale každý v Bělorusku si je jistý tím, že jde o místo, kde nikdo nechce skončit. Díky korintským sloupům a světle žlutým zdem vypadá budova zvenku zcela nevinně. Ale ve skutečnosti slouží jako vězení pro poslední vězně svědomí v Evropě a je místem, kde se plánují brutální zákroky na příkaz posledního evropského diktátora.

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko vládne své zemi železnou rukou od té doby, co republika získala nezávislost na Sovětském svazu v roce 1994. Ačkoliv během posledních dvou měsíců šly jeho bezpečnostní složky po oponentech s tvrdostí, která by do sovětských časů skvěla zapadla. Prakticky všichni prezidentští kandidáti, kteří se odvážili Lukašenkovi v prosincových zfalšovaných volbách postavit, byli buď uvězněni, anebo žijí v domácím vězení. Mělo dojít k řadě případů mučení a kandidáti byli nuceni v prohlášeních natočených na video odsuzovat jeden druhého.

Někteří se poddali, ale většina z nich odmítla, a hrozí jim tak několik let vězení za to, že se odvážili voleb vůbec zúčastnit. Pět právníků, kteří vězně zastupovali, přišlo o možnost vykonávat nadále svou profesi a kromě toho došlo k zatčení 700 běžných občanů, což organizace Human Rights Watch označuje za „výsměch spravedlnosti“. A to tyto politické procesy – v zemi, kde se tajná policie stále nazývá KGB – teprve začaly.

Podvracení republiky a vandalismus

Tiskový mluvčí a prominentní opoziční politik Alexandr Otroščenkov minulý týden v rámci soudního procesu, který trval jen několik hodin, během nichž byl umístěn v kleci, dostal čtyřletý trest odnětí svobody ve vězení s maximální ostrahou. Vyšetřovatelé Otroščenkova a další dva obviněné obžalovali z vandalismu, kterého se měli dopustit během masových protestů v Minsku v noci během prezidentských voleb. Třicetiletý muž účast na protestech, kterých se zúčastnilo 30 000 lidí, připustil, ale popřel způsobení jakýchkoliv škod. Takzvané „akty vandalismu“, které Otroščenkovi vynesly čtyři roky vězení, měly spočívat v „úderech do dřevěného zátarasu“.

Newsletter v češtině

V následujících dnech a týdnech budou procesy pokračovat. Dalším 18 lidem, včetně sedmi prezidentských kandidátů, kteří kandidovali proti Lukašenkovi, hrozí tresty za organizaci masových protestů – zločin, za nějž mohou dostat až 15 let vězení. Jedním z nich je i Ales Michalevič. Tento někdejší právník, z něhož se stal vůdce opozice, strávil v Amerikance dva měsíce poté, co den před vypuknutím volebních protestů v Minsku agenti KGB vykopli dveře jeho bytu a zatkli jej. Pětatřicetiletý otec dvou dětí byl propuštěn 19. února, ale až poté, co podepsal prohlášení, že bude s KGB spolupracovat a nikomu neřekne, co se s ním dělo.

Ale minulý týden Michalevič provedl husarský kousek. V pondělí se mu podařilo proklouznout sledce [KGB] a vycestovat na tiskovou konferenci, kde před skupinou reportérů roztrhal papír, který KGB podepsal, a do detailu popsal mučení, které on sám a jeho spoluvězni podle jeho vyjádření podstoupili. „Uvědomuji si, že se ještě do konce tohoto dne mohu ocitnout zpět v cele věznice KGB,“ uvedl. „Udělám však cokoliv bude v mých silách, aby tento koncentrační tábor v centru Minsku navždy zmizel.“

Vězení či útěk za hranice

Andrej Sannikov je držen v izolaci od veřejnosti už 10 týdnů. Je jedním ze dvou prezidentských kandidátů, který je stále v samovazbě v Amerikance (tím druhým je Nikolaj Statkevič). Čtyřiapadesátiletý bývalý diplomat Sannikov je jedním z nejprominentnějších opozičních lídrů, které pořádková policie při protestech 19. prosince během rozhánění demonstrace na náměstí zadržela a zbila. Jeho žena, investigativní novinářka Irina Khalipová, je v domácím vězení a v jejím bytě ji hlídají dva agenti KGB. „Podmínky, ve kterých ho drží, jsou otřesné,“ prohlašuje jeho sestra Irina Bogdanova, která v 90. letech emigrovala do Británie. „Teplota v cele dosahuje 8-10 stupňů a svého právníka měl možnost vidět pouze během výslechů.“

Vladimir Nekljajev v době, kdy jej a jeho stoupence sebrala policie, na náměstí Nezávislosti ani nebyl. Prezidentský kandidát byl zrovna na cestě na náměstí se zvukovou aparaturou, když jej podle svědků zastavili policisté v černých kožených bundách. Nekljajev byl brutálně zbit a odvezen do nemocnice, ale ani jeho zranění neodvrátila zatčení. Čtyřiašedesátiletého básníka odnesli zabaleného do prostěradla agenti KGB přímo z nemocniční postele a odvezli jej do Amerikanky. „Ti muži ničím neprokázali svou totožnost,“ uvedla do telefonu jeho dcera Eva Nekljajevová z Finska. „Neřekli ani, že byl zatčen. Jen jej odnesli v prostěradle. Teprve o osm dní později jsme se dozvěděli, kam jej vlastně odvedli.“

Řada z těch, kteří byli během posledních dvou měsíců zatčeni a později propuštěni, odjela ze země. Natalia Koliadová pracuje pro Svobodné běloruské divadlo, skupinu umělců, kteří na sebe berou ohromné riziko v podobě organizace necenzurovaných vystoupení v undergroundových divadlech. Během protestů na náměstí Nezávislosti byla uvězněna a o něco později propuštěna kvůli formálnímu pochybení. Spolu s rodinou čekala během silvestrovského večera na úder půlnoci, aby mohla přejít hranice do Ruska, nezpozorována opilými pohraničními strážemi.

Koliadová vyzvala Evropu a Británii, aby zaujaly vůči běloruskému režimu pevnější postoj, se slovy: „Minsk je z Londýna jen dvě hodiny letu. Je zapotřebí, aby britská vláda vyslala lidem v Bělorusku signál, že nejsou sami. Nemáme plyn, nemáme ropu, pro země jako Británie nepředstavujeme žádný geopolitický zájem. Ale máme lidi. Nečekejte, prosím, na to, až budou tito lidé zabíjeni na ulicích.

Svědectví

Dva týdny v běloruském vězení

„Zchátralá cela se špinavým záchodem po levé straně a velké dřevěné lůžko přede mnou. Žádná matrace nebo polštáře. Špinavé žluté zdi a příšerný zápach. Ráno se probudíte a třesete se zimou,“ těmito slovy popisuje Andrzej Poczobut, korespondent deníku Gazeta Wyborcza a aktivista z řad polské menšiny v Bělorusku podmínky v nechvalně známé věznici Akrescina v Minsku, kde jsou vězněni všichni příslušníci běloruské opozice. Život za mřížemi je nudný: „Budíček v 6:00, pak úklid cely; v 8:00 snídaně složená z pohankové kaše a něčeho, co jen vzdáleně připomíná čaj v hliníkovém šálku, který pálí do rukou a který pamatuje ještě časy Chruščeva; oběd v 16:00, večeře v 19:00, o dvě hodiny později prohlídka a další den za námi... Jen zřídkakdy se přihodí něco neobvyklého. „Posledního nakopu do zadku...,“ zaslechnu na chodbě. K smrti znudění bachaři se rozhodli provést kontrolu cely,“ vzpomíná Poczobut, který byl po 14 dnech strávených ve vězení propuštěn. Trvá na tom, že jej „mrzutí pánové z KGB“ nemučili jen díky tomu, že za něj intervenovali polský prezident Bronisław Komorowski a předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek. Tentokrát měl štěstí.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma