„Libyjská krize udolala společnou zahraniční politiku Evropské unie,“ lituje Slate.fr. Zpravodajský server přitom připomíná, že Unie má od podpisu Lisabonské smlouvy k dispozici post vysokého představitele pro zahraniční záležitosti, kterého se ujala Catherine Ashtonová, a Evropskou službu pro vnější činnost, „skutečný diplomatický nástroj EU čítající na 6 000 osob a velvyslance působící všude po světě“.
„Během povstání arabského lidu ale byla Ashtonová takřka nepřítomna,“ konstatuje Slate.fr. Důvody své nepřítomnosti upřímně vysvětlila: Vyjádřit se může až poté, co záležitost zkonzultuje se sedmadvaceti ministry zahraničních věcí EU a vyvodí postoj přijatelný pro všechny. Většinou se jedná o nejmenšího společného jmenovatele.
To, jak bude ‚evropský‘ postoj vypadat, záleží, stejně jako tomu bylo v minulosti, na představitelích členských států, zejména těch nejsilnějších. Jestliže je třeba zaujmout postoj k Egyptu, učiní Nicolas Sarkozy, Angela Merkelová a David Cameron společné prohlášení. Ostatní se k nim mohou nanejvýš připojit nebo dát najevo nesouhlas svou neúčastí.“
Německo svou neúčastí na hlasování Rady bezpečnosti OSN o nasazení vojenské síly proti Libyi postupovalo proti zájmům EU, domnívá se rovněž Slate.fr. „Němci se později pokoušeli vysvětlit, že jejich neúčast znamenala vlastně souhlas, ale škoda už byla napáchána (…) V paměti nakonec zůstane to, že se Německo distancovalo od svých evropských partnerů, Francie a Velké Británie, stejně jako od tradičního spojence USA. Ocitne se tak ve stejné situaci jako v roce 2003, kdy se tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder, který v té době vedl rudo-zelenou koalici, postavil proti americké intervenci v Iráku. Zásadní rozdíl tkví v tom, že Berlínu stála tehdy po boku Paříž. Evropa se rozdělila, ale Německo nebylo v izolaci. Dnes jej neúčast na hlasování Rady bezpečnosti řadí do stejné kategorie jako Rusko a Čínu.“
Samo Německo tento postoj špatně chápe. „Merkelová Německo izoluje,“ píše Handelsblatt. Hospodářský deník připomíná, že ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle po tři týdny opakoval, že „diktátor nesmí zůstat“. „Požadovat dobro a zároveň odmítat prostředky – jak se tomu říká?“ ptá se komentátor listu Josef Joffe. „Reálpolitika? ‚Umyj mi kožich, ale nenamoč mi ho?‘ Pokrytectví?“, táže se Jeffe. I přes domněnku, že za zdrženlivostí Berlína stojí několikery zemské volby, vyvstává otázka: „Kolik hlasů může stát rozhodnutí hlasovat pro dobrou věc spolu se zbytkem světa?“
„Solidarita není v tomto případě frází smyslu zbavenou, ale opisem slova ‚vliv‘,“ analyzuje Joffe. Rezignovat na ni by znamenalo dát sbohem společné zahraniční politice. Nebo říct: ‚Drazí arabští přátelé, přejeme vám hodně štěstí s demokratizací a upřímnou soustrast, pokud se vám nezdaří.‘“
Německý potupný postoj vůči Evropanům, Američanům a Arabům je pouhým projevem izolacionalistické zatvrzelosti, soběstačnosti a strategické zmatečnosti,“ kritizuje Welt am Sonntag. Svou neúčastí v New Yorku nejen že se Německo zdiskreditovalo jakožto pilíř světové bezpečnostní politiky, podotýká německý konzervativní list, ale v záležitosti prvořadého světového významu nechalo vybuchnout fikci zahraniční politiky EU“.