Něžné monstrum jménem Brusel

Zatím co se občané arabského světa bouří, aby se domohli práva na sebeurčení a na demokracii, Evropa se ubírá směrem k diktatuře. Její demokracie je již stará a opotřebovaná, evropští občané nesvéprávnými, šikanovanými zajatci. Moc, kterou lid nevědomky svěřil svým evropským zástupcům, se dnes ukrývá na nedostupném místě, kde lidské oko ještě nezavítalo. Kdo tomu všemu vládne? Kdo tahá za nitky té nestvůry? Kde a s jakým záměrem? Nikdo vlastně neví. Schvalují se právně závazné dokumenty, ale jejich přesnému významu již obyvatelé Starého světa přestali rozumět. Vypadá to trochu, jako by se bez našeho vědomí na Zemi usídlila mimozemská armáda žoldnéřů, kteří vstoupili do služeb Evropské unie. Možná proto, že je tam čekal velice pohodlný život. Mimozemskými žoldnéři jsou zde evropští technokraté.

O potřebě se vzpouzet

O podrobení Evropy neznámou mocností v tomto případě nevypráví katastrofický sci-fi román, ale esej německého spisovatele. Nejedná se tudíž o fikci, ale o text vycházející z reality, kterou spisovatel kriticky hodnotí a analyzuje. Autorem eseje není Herkules, který by si dal za cíl vyčistit Augiášův chlév Evropské unie. Jediným jeho záměrem je probudit stádo telátek nevinně spících v onom chlévu. Stádo, které čítá 500 milionů kusů.

Tolik je totiž občanů Evropské unie. Každý z nich by si měl najít čas a přečíst si sedmdesát stránek textu německého spisovatele Hanse Magnuse Enzensbergera pod názvem Něžné monstrum jménem Brusel, aneb Podrobení Evropy [původní název Sanftes Monster Brüssel oder Die Entmündigung Europas, zatím nepřeloženo do češtiny]. Dílo je německou verzí slavného francouzského traktu Vzpouzejte se! [původní název Indignez-vous!, zatím nepřeloženo do češtiny], který napsal slavný devadesátiletý francouzský odbojář Français Stéphane Hessel. V jeho šlépějích kráčí také Hans Magnus Enzensberger, který se snaží popudit své čtenáře a vytrhnout je z letargie. Nespoléhá přitom na mohutná gesta, ale na sílu své argumentace.

Temný svět evropských institucí

Enzensberger pro svou knihu provedl důkladný výzkum. S pečlivostí a klidem policejního vyšetřovatele vyjmenovává fakta a soustřeďuje důkazy. Snaží se nejen vyvolat polemiku o Evropské unii, ale usiluje také o odhalení oné tajemné nestvůry, která se rozpíná donekonečna, opilá vlastní žízní po moci. Zrůda, o níž esej vypovídá, má svůj vlastní příběh, který zná jen velmi málo lidí.

Autor nám na začátku eseje připomíná několik nepopíratelných výhod evropské integrace. Chválí těch šedesát let, délku téměř jednoho lidského života, které jsme prožili bez válek. Pozitivně hodnotí jednodušší cestování po Evropě, svobodu pohybu nebo kroky proti „kartelům, monopolům a protekcionistickým spolkům“. Poté se věnuje „oficiálnímu názvosloví“ Evropské unie, která jako by zapomněla na svou vlastní historii, neboť své vysoké úředníky nazývá „komisaři“, jako by se nikdy v evropských dějinách nevyskytovali sovětští lidoví komisaři nebo komisaři Třetí říše. Dále popisuje strukturu a způsob fungování výborů, které například stanovují nejvyšší povolené limity pro „vibrace působící na ruce a na celé tělo“ při práci se sbíječkou, zavádějí minimální délku evropských kondomů a v dohledné době také nařídí používání kombinace 33 až 42 číslic pro jednoduchý bankovní převod. Od roku 2013 bude povinné u všech vnitrostátních převodů uvádět kódy BIC a IBAN. Na Maltě se například číslo IBAN skládá z 31 číslic, takže Malťané budou mít k dispozici „3 100 000 000 000 000 000 000 000 000 000 možných bankovních účtů, která budou specifikovat 10 000 000 000 kódů BIC."

Pokřivený koncept bruselské demokracie

Vysmívat se nesmyslným požadavkům, které ve jménu Evropy zavádí armáda vysoce placených euroúředníků, je celkem snadné. Je však zároveň téměř nemožné vyznat se ve spleti výborů, sekretariátů, generálních ředitelství a jiných institucí a orgánů sídlících v Bruselu a Lucemburku. Kdo z vás kdy například slyšel o agentuře EU-OSHA pověřené bezpečností a ochranou zdraví při práci? Instituce čítá 64 zaměstnanců, na které dohlíží 84 členů správní rady. Jsou ještě nějaké další pochybnosti?

Zpočátku jde o docela zábavné čtení, ale posléze na člověka dopadne tíha absurdit nespoutané bruselské byrokracie. Uvědomovat si je nám samo o sobě bohužel v ničem nepomůže. I proto se esej snaží jít do hloubky. Enzensberger se věnuje nedostatku legitimity byrokratické mašinérie, která jménem evropských občanů a pro evropské občany schvaluje různé závazné právní normy, jejichž objem v současnosti čítá 150 tisíc stran, ale která postrádá přesná pravidla pro své vlastní fungování, jak se pravidelně ukazuje v otázce paktu stability a růstu. Stěžejní tézí eseje je kritika bruselského konceptu demokracie. Enzensberger tvrdí, že Evropská unie, opojená mocí, jež jí byla svěřena, projevuje stále autoritativnější znaky. Společně s rakouským esejistou Robertem Menassem se autor nakonec ptá, zda klasická demokracie, jak ji chápe Brusel, je ještě stále závazným příslibem, nebo zda není spíše zlořádem, proti kterému bychom se měli neustále bránit. Evropská unie se v současnosti snaží podrobit si své vlastní občany. Jen samotní Evropané tomu mohou zabránit.

Pohled ze Švýcarska

Co se škádlívá, rádo se mívá

V týdeníku Zeitvysvětluje bývalý člen švýcarské vlády Moritz Leuenberger, proč je pamflet Hanse Magnuse Enzensbergera „studnou důvodů, proč si stěžovat na byrokracii“ a pravděpodobně též dodá argumenty švýcarským odpůrcům kapitalismu – a to i přesto, že německý esejista zároveň chválí mír a pokrok, které Unie svým občanům přinesla. Leuenberger dále tvrdí, že nedostatek demokracie v EU, na který si Enzensberger stěžuje, platí nejen pro země uvnitř EU, ale i mimo ni. Zdůrazňuje nakonec, že autor ve svém textu nikdy nevolá po likvidaci Unie. Naopak, uznává, že v Bruselu existují mnohé hlasy, které se k EU staví kriticky a informovaně. Právě tato sebekritika dává naděje na její lepší budoucnost: „Ti, kterým na Unii záleží, ji kritizují, tak jak to udělal Hans Magnus Enzensberger,“ uzavírá nakonec Leuenberger.