Vyberte si jazyk
Ve skvělém televizním seriáluRodina Sopránů je epizoda, v níž Tony Soprano jednomu obyčejnému hazardnímu hráči vysvětluje, proč jej nechal hrát a prohrát ve hře o velké peníze. „Věděl jsem, že si to nemůžeš nikdy dovolit, ale tvoje žena má obchod se sportovní výbavou,“ řekl mu poté, co z obchodu vyvedl veškerá aktiva a nechal jej zbankrotovat. Rodina Sopránů byla nadabována i do portugalštiny. Diváci se v tomto seriálu o svém osudu dozví víc než z většiny médií. Portugalsko je zatím posledním hospodářstvím, které se dostalo do spárů Evropské komise a možná i MMF. Občané Irska a Řecka mohou dosvědčit, že to představuje polibek smrti.
Portugalská vláda po prodeji státních dluhopisů, jejichž úroková míra dosáhla mimořádně vysokých úrovní, požaduje urychlené poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 80 miliard euro. Nicméně soudě podle zkušeností z ostatních evropských států, úrokové sazby stanovené EU nebudou o nic nižší než neúnosně vysoké úroky dluhopisových trhů.
Poskytnutí pomoci v případě Irska a Řecka se považovalo za krajní, ale nezbytný krok k posílení solventnosti státu. V obou případech se to nepovedlo. Obě ekonomiky od oznámení o poskytnutí pomoci nadále čelí dalšímu snižování hodnocení mezinárodních ratingových agentur a finanční trhy mají stále za to, že existuje velká pravděpodobnost jejich krachu. Stejně jako v minulosti vlády v Dublinu a Aténách dojde i ta lisabonská vláda zřejmě k tomu, že došlo k výměně nejistého a nákladného zadlužení na finančních trzích za jistotu přemrštěného zadlužení z EU a MMF. Ve výsledku to povede v dlouhodobém horizontu k nižší schopnosti státu splácet dluh a v bezprostřednějším horizontu ke ztížení obsluhy státního dluhu.
Zvýší se riziko bankrotu
A co je horší, výměnou za poskytnutí této pomoci se bude požadovat po chudých a středněpříjmových skupinách obyvatel přijetí další série škrtů ve veřejných výdajích zvýšení daní – což přidusí hospodářskou aktivitu, sníží výběr daní z příjmu, na níž obsluha dluhu závisí. Je pravděpodobné, že se tím deficit zvýší, a tím i riziko bankrotu. Daňové výnosy v Řecku a Irsku totiž klesají. Poměrně vytrvale se objevují oficiálně dementované zprávy o tom, že MMF tlačí na Řecko, aby vyhlásilo na svůj dluh částečný úpadek. Bez ohledu na věrohodnost těchto informací veřejné mínění - v podobě názorů týdeníku The Economist, deníku The Financial Times a předních ekonomů jako Joseph Stiglitz, Paul Krugman a Kenneth Rogoff – vyzývá ať už v případě Řecka či Irska k vyhlášení částečného úpadku jednoduše proto, že úroková zátěž je neudržitelná.
Důvodem, proč závratná výše poskytnuté finanční pomoci zvyšuje pravděpodobnost úpadku je, že se jedná o pomoc hodnou Tonyho Soprana – ani cent nejde do samotných postižených států, ale přímo věřitelům, tzn. evropským bankám a ve stále větší míře americkým hedgeovým fondům. Je to opakování proklínaných záchran bank, které jsme měli možnost vidět po celém světě, jenže teď se tak děje na mezinárodní úrovni. Daňoví poplatníci v takzvaných „periferních“ ekonomikách zachraňují největší evropské banky.
Mrzák v péči ostrých hochů z EU a MMF
Mezi příjemce patří i britské banky v čele se znárodněnou Royal Bank of Scotland. „Periferní“ ekonomiky je jedno z těch slušnějších označení dotyčných zemí. Tvrdí se, že se tato kategorizace zakládá na úrovni zadlužení. To ale nemůže být pravda. Země jako Itálie a Belgie měly poměr veřejného dluhu k HDP vyšší než tyto ekonomiky kromě Řecka. Pravdou není ani to, že všechny tyto státy mají k vysokým deficitům jakousi chronickou náchylnost: Irsko a Španělsko měly před krizí rozpočtové přebytky.
O tom, zda se stát dostane pod soustředěný útok finančních trhů, ratingových agentur, EU a Evropské centrální banky, ve skutečnosti rozhoduje bankovnictví. Data z Banky pro mezinárodní platby ukazují, že čistá aktiva bankovního sektoru v Německu, zemích Beneluxu a Francii jsou vyšší než 2 biliony euro, zatímco středomořské státy mají čisté vnější finanční závazky vyšší než 400 miliard euro. Z někdejšího vzorného žáka úsporných opatření se stal mrzák v péči EU a MMF jedině proto, že jeho banky byly na konci roku 2010 zcela jasně nesolventní.
Odpovědnost nesou i domácí politici. Krize dopadla na všechny státy, ale některé ji přestály mnohem lépe než ostatní, zejména díky nárůstu vládních výdajů, které napomohly k hospodářskému oživení. Ale vážnost krize prohloubil propad daňových příjmů. V čele ligové tabulky evropských ekonomik s nízkými daněmi nalezneme všechny tyto země – Irsko, Estonsko, Slovensko, Řecko, Španělsko a Portugalsko. Jejich banky, přepravní společnosti a spekulanti s realitami hráli vabank a prohráli. Teď přišli ostří hoši, aby vzali vše, co má nějakou cenu, a daňové poplatníky zadlužili ještě více. Jak říká Tony Soprano, „costimuděláš?“
Názor
Záchranný plán za zavřenými dveřmi
Ve svémpříspěvku na blogu serveru EUobserver, ve kterém se loučí se svou pozicí bruselského korespondenta, reportér listu Daily Telegraph Bruno Waterfiled kritizuje záchranný plán pro Portugalsko v hodnotě 80 miliard euro i program úsporných opatření s ním spojený.
„To, že EU jedná ,se státy, a ne s vládami’, je tradiční mantrou bruselských byrokratů,” píše Waterfield. „EU není unií národů, ale státních byrokracií (státních úředníků, regulátorů, policejních a vládních administrátorů a diplomatů).” “Ti uctívají princip pacta sunt servanda [smlouvy je nutno dodržovat], nebo postupují metodou uzavírání důležitých oblastí politického rozhodování, které zahrnují nejen hospodářství, ale i právo a bezpečnost (včetně občanských svobod) do neveřejné a byrokratické zóny, ve které Unie panuje sama, bez skutečných volených vlád.”
Poté, co španělský parlament odmítl program úsporných nařízení podporovaný EU a následně padla socialistická vláda José Socrata, „portugalské ,úřady’, tedy nezvolené úřednictvo země, se rozhodly vyjednávat se svými bruselskými ,kolegy’”. „Jejich domluva (...) bude ušita, zabalena a označena za závaznou, ještě než budou mít Portugalci šanci jít 5. června k volbám.”
