Vyberte si jazyk
Bukurešť si nechtěně získala pověst města, které jeho vlastní obyvatelé nemají rádi. Ale jak lze vůbec milovat město? A může být dnes Bukurešť s obličejem ztrhaným dvaceti lety totalitárního urbanismu a realitních spekulací vůbec milována?
První etapa spočívá v tom pochopit, z čeho pramení ona nostalgie a skleslost, která na nás padá při pohledu na fotografie této „Malé Paříže“. Nejpohodlnější by jistě bylo svést to celé na jakýsi vnitřní romantismus, který zažloutlá fotografie někdejší Bukurešti vyvolává. Rovněž nás však svádí lidský rozměr meziválečného města. Máme zkrátka pocit, že město od detailu dlažební kostky na chodníku přes estetiku veřejného městského osvětlení až po virtuozitu kovaného mřížoví oplývá architektonickým „zdravým rozumem“.
K tomu samozřejmě patří i budovy, jejichž fasády jsou sice jistě „cenné“, ale nepyšní se zbytečnými dekoracemi či velikostí. I královský palác či bukurešťské Atheneum [nejvýznamnější koncertní sál ve městě] mají určitý lidský rozměr. Dovoluji si potvrdit, že šarm „Malé Paříže“ není dán pouze vlivem francouzské architektury konce 19. století, ale též právě onou lidskou a vřelou dimenzí, která je v ostrém kontrastu s opulencí haussmannovské „Velké Paříže“, která své návštěvníky děsila monumentalitou budov a šíří bulvárů. Jestli se nám podaří pochopit kvalitativní hodnotu „malosti“, budeme moci snadněji identifikovat chyby, kterých jsme se v posledních 50 letech dopustili.
Bylo možné postavit velké evropské hlavní město a mít na paměti onu „malost“? Tento koncept se dnes zdá pro rumunskou společnost stěží přijatelný, i když jde o současný a nejvýznamnější evropský model. Stále jsme (zřejmě je to pozůstatek komunismu) otroky „největší“ budovy [Palác lidu], největší katedrály a největšího visutého mostu [poslední dva projekty jsou ve výstavbě]. Avšak ve slovníku moderního urbanismu se „malost“ vyjadřuje designem blízkým člověku, funkcionalitou naroubovanou na emocionalitu tak, jak se to dělalo v meziválečném období, tedy v době rozkvětu „Malé Paříže“.
Můžeme ještě zařadit zpátečku? Samozřejmě, ovšem nikoliv se současnými nástroji. Nejde o kopírování města minulosti – to už by nebylo ani možné – ale musíme začít přehodnocovat význam památek, ke kterým ještě máme nějaký vztah. V dnešní Budapešti bychom tak mohli znovuobjevit ztracené hodnoty.
Jedním z klíčových prvků, který umožní, aby se nám vrátila naše kulturní paměť, je plán ulic meziválečného města, které se rozšiřovalo organickým způsobem. „Kazy“ v tomto organickém rámci, které tvoří nové bulváry, rozšiřování ulic či nadměrné demolice, se musejí „napravit“ prostřednictvím inovativních nástrojů městského designu. Před příliš hlučnými bulváry dáváme přednost úzkým uličkám, zvlášť o víkendu.
Městský eklektismus vyžaduje, aby jednotlivá místa měla dobře definovanou identitu a funkce. Funkce, které vzešly z tradice toho, jak je obyvatelé přijímali, a nikoliv na základě politických rozhodnutích daných momentálním oportunismem. Obnovení městské sítě podle moderních principů, kde chodci, cyklisté a veřejná hromadná doprava mají přednost před automobily, vyvolá obdivuhodný hospodářský a kulturní ruch.
V Bukurešti existují cenné ukázky architektury lidského rozměru i dnes. Stačí se na ně dívat jinak. Muzejní trojúhelník (složený z přírodopisného muzea Antipa, Muzea rumunského rolníka a Geologického muzea) je příkladem inteligentního urbanistického zásahu, který je schopen transformovat tato tři místa v nový prostor s vysokou přidanou hodnotou. To samé platí i o znovuzrození třídy Griviţei, spojnice mezi Severním nádražím a ulicí Victoriei.
Květinový trh, skladiště Vama a továrnu Bragadiru teprve musíme objevit a začlenit do těla města. Dále pak park Carol s jeho jedinečnou průmyslovou architekturou, Elektrárnu a nádraží Filaret, Sirkárnu (její budovy pamatují mezinárodní výstavu v roce 1906), římské arény a Astronomickou observatoř, Palác Metropolie (který byl v roce 2010 zazděn)... Všechna tato místa jsou strážci životní energie spasení našeho města. Anebo jednoduše řečeno místy, které si člověk zamiluje.
