Divadlo: Svět je divadelní scéna na vlakovém peróně

22 červenec 2009
Die Zeit Hamburg

Skupina "Fanfara Kalashnikov" na Festivalu Orient-Express. © Oliver Paul - Národní divadlo ve Stuttgartu.
Skupina "Fanfara Kalashnikov" na Festivalu Orient-Express. © Oliver Paul - Národní divadlo ve Stuttgartu.

Po 80 dní brázdí skupina tureckých, rumunských, německých, chorvatských, srbských a slovinských herců Evropu ve svém divadelním vlaku. Cílem tohoto projektu iniciovaného stuttgartským národním divadlem je podpořit sblížení mezi národy. Nic jednoduchého, jak mohl konstatovat novinář deníku Zeit, který se výpravy účastnil na trase mezi Istanbulem a Bukureští.

Na nástupišti jednoho rumunského nádraží sedí starý slepý muž. Každý den tady čeká na Orient Expres, který tudy den co den projíždí velikou rychlostí. Muž má dceru, která pro něj ze soucitu jednoho dne sehraje komedii: postaví před něho zrezivělé dveře a řekne mu, že se vlak výjimečně zastavil a že může nastoupit. Slepec se chytí dveří. Žena na něj nasměruje větrák a stařec tak ve své představivosti cestuje na Západ.

Tato scéna je součástí rumunské divadelní hry Occident Express autora Mateie Visniece. Poprvé se hraje v Bukurešti, a to ne v divadle, ale na nádraží. Orient Expres – divadelní pouť napříč Evropou je dílem národního divadla ve Stuttgartu, na němž se podílejí turecké, rumunské, srbské, chorvatské a slovinské divadelní soubory.

Divadelní vlak vyjel z Turecka. Na své cestě musí překonat sedm státních hranic a ujet 3 900 kilometrů. Ankaru opustil v květnu a zastavil se už v Istanbulu, Bukurešti, Craiově, Temešváru, Novém Sadu, Záhřebu, Lublani, Nové Gorici a Fribourgu. V každé zemi vystoupí místní divadelní soubor a sehraje představení napsané speciálně pro tuto cestu. Nedávno vlak zastavil ve Stuttgartu.

Proč se trmácet Evropou vlakem plným komediantů, kteří se mezi sebou stěží dorozumí? Jel jsem kousek cesty s nimi, z Istanbulu do Bukurešti. Stuttgartské národní divadlo evokuje spoustu myšlenek, které tento nápad ospravedlňují: setkání mezi Východem a Západem, hrůza a štěstí z mobility, obavy a přísliby pramenící z rozšiřování Evropské unie směrem na východ. A funguje to, i se vším trápením, které Evropa má.

Brzy si ale povšimneme, že tu chybí někdo, kdo mluví všemi jazyky anebo jazyk, kterým by se mohli všichni domluvit. V těžkých chvilkách vychází najevo, že nutný je tu pouze charisma a tabák. Fatih, turecký řidič vlaku, který si ví rady s každým problémem, umí dvě slova německy a tři anglicky. Na cizích nádražích řeší technické problémy bez přílišného znepokojení za pomoci pěti jazyků, směsice gest a esperanta a množství cigaret.

Vlak právě opustil Istanbul a my se připravujeme na cestu do Bukurešti dlouhou 28 hodin. V jedenáct hodin se ptá jeden ze členů německého souboru: „Napadá někoho, co bychom mohli udělat pro porozumění mezi lidmi?“ „Turkové už jsou v kuchyni,“ odpovídá někdo jiný. „Už připravují grilování,“ dodává třetí.

Bude třeba počkat do večera, než se porozumění mezi národy uskuteční mezi Němci a Turky. A možná by k tomu ani vůbec nedošlo, nebýt jednoho neutrálního Skota a láhve Jonnieho Walkera (“Is Ireland sober, is Ireland stiff” – tato slova Jamese Joyce adresovaná jeho rodné zemi by se dala bez potíží vztáhnout na celou Evropu. Byl to ale skvělý večer, jednoduše utopický a jeden herec z tureckého národního divadla dokonce zahrál i úžasné melodie na oud.

Na turecko-bulharské hranici jsme předtím museli čekat osm hodin. Mezi Tureckem, kandidátem s dobrou vůlí vstoupit do Evropské unie, a Bulharskem, posledním strážním bodem Evropy, vznikly ohledně našeho vlaku nějaké třenice. Chybělo celní prohlášení. Problém gradoval, až nakonec celou záležitost urovnaly „Sofie“ s „Ankarou“ na nejvyšších místech.

Ach, ta Evropa. Člověk neví, nad čím by se měl podivovat víc: nad uměním organizace, které kontinent prokázal zavedením systému jednotných kolejí, či uměním byrokracie, která tento systém skvěle pokřivuje. Christian Holtzhauer, dramatik původem ze Stuttgartu, říká, že nejhorší byrokracie vládne na železnicích v Itálii. Úředníci požadovali mýtné 60 000 euro a 6 000 euro za vlakové stání na den. Proto jsme se rozhodli Itálii vynechat.

V Bukurešti hrajeme na okraji města. „Za Ceaucescua snili všichni Rumuni o tom, že jednoho dne nasednou do tohoto vlaku a pojedou na Západ,“ vzpomíná rumunský režisér Alexandru Boureanu. „Proto se ta hra také jmenuje Occident Express.“

V jedné scéně sedí vedle sebe na zábradlí Chorvat, Rumun, Bulhar, Srb, Bosňan, Maďar, Makedonec a Albánec. Všichni hledí do prázdna, to znamená směrem na Západ. Pak Bulhar řekne: Nevím, jak nadávají mí sousedé. Nevím, jak nadává Ukrajinec, Maďar, Srb nebo Bulhar. Ale vím, jak nadává Američan. A Srb, dodá druhý: Fuck.

Spojuje nás hodně věcí, říkají Albánec, Srb, Chorvat, Makedonec a Rumun. Pak si všichni nasadí na uši sluchátka a poslouchají americkou hudbu.

Na letišti v Bukurešti cestující pochopí, že rumunská nostalgie už dávno nabyla konkrétní, poněkud zneklidňující podoby: Američané jsou tu doopravdy. Budova je plná amerických vojáků. Mají na sobě maskáče a s ledovou povýšeností sledují civilní pasažéry. Ptám se jednoho z nich, odkud jsou. „Přímo od nás.“ A kam jedou? „Afghánistán.“ Coby bývalého cestujícího divadelního vlaku Orient Expres mě tato scéna naplňuje nepříjemným pocitem. Člověk si náhle pomyslí, že by neměl létat tak často, že by měl daleko víc jezdit vlakem.

Factual or translation error? Tell us.