Maďarsko: Diktatura vytesaná do kamene

Maďarský premiér Viktor Orbán během proslovu v Budapešti v září 2010.
Maďarský premiér Viktor Orbán během proslovu v Budapešti v září 2010.
19 duben 2011 – Népszabadság (Budapešť)

Nová maďarská ústava, kterou parlament schválil 18. dubna, korunovala „národní revoluci“ vedenou premiérem Viktorem Orbánem. Recyklace myšlenek 19. století by však mohla být pro zemi nebezpečná, domnívá se deník Népszabadság.

Tato ústava je plodem vládnoucí síly, která má legálně v rukou moc – moc diktatury většiny [Fidesz, strana premiéra Viktora Orbána, má v parlamentu dvoutřetinovou většinu]. Přitom je tak anachronická, že je třeba si připomenout slova myslitele 19. století Alexise de Tocquevilla, abychom pochopili následující: Diktatura většiny je pro společenství živoucím nebezpečím.

Tato většina zaměňuje pojmy „lid“ a „národ“ a obětuje je na oltář mocenského boje. Když se jí to hodí, klade „národ“ (tj. národ v tom smyslu, jak byl vnímán v devatenáctém století) před stát, odvolává se na něj a buduje stát silný, který musí lidu, respektive národu („lidem“) přinášet jen blaho. Stát (zájem všech) si představuje jakožto výtvor, který lze společenství občanů vnutit shora. Opouští evropské tradice a vytváří podmínky pro autoritářskou politiku.

V souladu s evropskými tradicemi je ústava rámcem vymezeným společenstvím občanů, který má být principem společného života. Vzhledem k tomu, že nežijeme v revoluční době, nemůže tento rámec definovat parlamentní většina. Znakem demokracie je totiž to, že se parlamentní většina mění, zatímco znakem ústavy je její trvalost a skutečnost, že slouží zájmům celého společenství bez ohledu na politické změny. Obezřetné země svěřují tento právní úkol poslancům zastupujícím různé tendence a neptají se na názor referenda, jehož hodnota je diskutabilní.

Místo mnohobarevného patriotismu jednobarevný nacionalismus

Nová ústava není ústavou občanů. Tou by měl být už od dob Hobbese a Locka konsensus společenství, které je založeno na svobodné vůli občanů a o nějž se opírá jejich společný život. Hobbesovi a Lockovi bývá vytýkáno, že společenství uspořádané podle těchto principů by nebylo životaschopné, protože společenská smlouva musí být rovněž nositelkou kulturního dědictví, které je tomuto společenství vlastní.

Tvůrci nové ústavy si toho byli vědomi a jejich odpovědnost je tím větší, že definovali kulturní prostor, v němž maďarští občané musejí (nebo by měli) žít. Tento prostor je vítězstvím současné vládnoucí většiny v kulturním boji – jako by v tomto Kulturkampfu mohl nějaký vítěz existovat. Je tu snaha o to vdechnout nový život principům, které měly revoluční úlohu v devatenáctém století, které jsou ale v dnešní době jen populistickými slogany. Ze symbolů minulosti se staly pouhé alegorie. Namísto mnohobarevného patriotismu je nám s odkazem na svatoštěpánskou korunu [sv. Štěpán byl zakladatelem uherského státu na konci 10. století] vnucován jednobarevný nacionalismus, a to je přitom Maďarsko součástí evropského společenství, kde národní státy přenechaly místo státům kulturním.

Připomeňme si na tomto místě svatého Augustina a jednu ze základních myšlenek jeho De civitate Dei [O Boží obci]: „Ústavy a psané zákony neudělují žádnou morální povinnost, nejsou-li výrazem ústavy vryté do myslí občanů. Pokud taková morální opora neexistuje, může moc státu představovat velké nebezpečí.“ Drtivá většina Maďarů se k nové ústavě zatím stále staví netečně. Tato většina začne protestovat tehdy, až se v souladu s vlasteneckým krédem [které je součástí preambule nové ústavy] začnou rodit zákony, v jejichž duchu budou občané nuceni žít. Bude to život nepohodlný a nebude se jim líbit. A až začne společnost hledat právní rámec k vyjádření své nespokojenosti a nebude ho moci najít, bude jí ústava třetí republiky krutě scházet.

Factual or translation error? Tell us.