Vyberte si jazyk
Pirátské kopírování vinylových desek a kazet je v Rumunsku rozšířeno už od 50. let. V 80. letech též kolovaly fotokopie knih, které komunistický systém zakázal. A po pádu železné opony se objevili velcí sběratelé pirátských CD. Pro ně byl přechod na formát mp3 jednoduchý. Dá se tedy mluvit o pirátství z rumunského pohledu. Historie nás totiž naučila, že kopie může mít větší hodnotu než originál. Rumuni se jako piráti už narodili. Nové technologie si jednoduše přizpůsobíme našim požadavkům a multimediální nosiče považujeme za bezplatné.
Ale realita je složitější. Notoricky známý případ Pirate Bay (jedna z hlavních stahovacích stránek na světě), která skončila jako Napster, tedy prodejem nadnárodní korporaci, která chce s principem kopimi (zkopíruj si mě) skoncovat a za stahování v systému p2p (peer to peer) si nechat platit, je dobrým příkladem toho, jak se věci odvíjejí. V procesu Pirate Bay jsme vinni všichni. Až si uvědomíme, že účastnit se neznamená soubory pouze stahovat, ale také uploadovat (posílat), budeme dostatečně vyzrálí na to, abychom se do multimediálního ekosystému mohli zapojit.
Uprostřed hospodářské krize vyrábí organizace na ochranu autorských práv, odhodlaná chránit zemi proti nezbedné mládeži, která si chce přehrávat a poslouchat hudbu, odstrašující zákony. Hrdiny tohoto fenoménu jsou zakladatelé serveru Pirate Bay. Peter Sunde (zakladatel a mluvčí Pirate Bay) byl prvním z obviněných, který své dojmy z lavic soudní síně sdílel během svého procesu přes Twitter. Multimediální představení či Spectrial (kontrakce anglických výrazů pro podívanou a soudní jednání), které poté následovalo, posloužilo jako volební platforma Pirátské straně, která se letos dostala do Evropského parlamentu. (Před a během procesu obvinění organizovali mnoho happeningů a šířili prohlášení prostřednictvím stránky Spectrial s cílem celou věc medializovat).
Před několika týdny byla ve Spojených státech odsouzena k pokutě 1,9 milionu dolarů svobodná matka za stažení 24 písní přes síť Kazaa. V jednom ze spotů v německé kampani proti pirátství se objevuje matka se svým čtyřletým synem, jak zpívají „Happy Birthday“ před budovou věznice, kde se nachází otec kvůli stažení animované pohádky pro své dítě. Francouzi chtějí ty, kdo ilegálně stahují, od internetu odpojit (po třech upozorněních) navíc i přinutit, aby za připojení platili i nadále. Démonizace, těch, kteří sdílejí své soubory, aniž by odváděli poplatky obřím společnostem, které vlastní jejich autorská práva, je živena strašákem, kterým systém nahodile hrozí. Zkoušet vést boj proti všem je nejenom neúčinné, ale doslova iracionální. Nejmocnějším argumentem proti pirátství – proti kterému se však může namítnout, že prodej kulturních produktů v digitální podobě neklesá, ale naopak stoupá – se zakládá na obraně umělců, kteří peníze spotřebitelů potřebují, aby mohli žít a tvořit. Ale aby se tento vztah upravil, bude stačit předělat právní rámec ochrany intelektuálního vlastnictví. Umělci se ochrání sami díky koncertům a alternativnímu marketingu, což je mnohem rentabilnější než těch 5-7%, které obdrží od vydavatelské firmy. Co se týče filmového průmyslu, ten už pochopil, že z technologického pokroku těží a umožňují mu vyvíjet vymoženosti jako 3D kino, 6D kino apd., které si stejně užijeme na veřejnosti více než doma.
Začala válka proti uživatelům, z nichž řada si legální programy nemůže dovolit. Jeden čínský dělník by například musel pracovat 100 hodin, aby si mohl zakoupit licenci k Windows. Jeho japonskému protějšku by však stačilo 40 minut. Tato válka je tedy založena na strategiích, které se nepřizpůsobují novému informačnímu paradigmatu. Jednou dozrajeme do stádia, kdy začneme považovat virtuálno jako novou složku přírody. Zavést mezitím paušální „globální licenci“ za stahování kulturních produktů v digitální podobě, jejichž systém autorského práva je jasný, namísto naprosto hloupého principu „třikrát a dost“ by mohlo být mnohem inteligentnějším opatřením než vinění a trestání milionů uživatelů.
