Vyberte si jazyk
Jak je Evropa politicky slabá! K říším, které kdy v dějinách existovaly – od říše římské přes čínské impérium až po Spojené státy – má hodně daleko. Mohou za to dějiny. Evropský kontinent byl utvářen konflikty. A tato minulost zanechává hluboké stopy. Blažený čas evropského sjednocování byl moc krátký na to, aby za staletými spory udělal definitivní tečku. Otcové Evropy ve snaze neutralizovat toto dědictví za každou cenu pojali EHS (a později EU) jako skutečný blok. Zajisté, tehdy se uznávalo – nebo alespoň v době Helmuta Kohla – zlaté pravidlo rovnosti všech členských států, malých i velkých. Tento historický projekt měl být pluralitní a demokratický. Idea francouzsko-německého tandemu a karolinských základů tohoto projektu dávaly již tehdy tušit, jak moc se jedná o projekt centralistický. Právě toto zarputilé soustředění moci, které dnes reprezentuje Brusel, Evropu tolik popouzí. A nedatuje se od včerejška.
Toto konstatování platí pro všechny státy, zejména ty na periferii. Nedávno se náhlým obratem k vlastenectví ve velkém stylu proslavilo Maďarsko pod vedením strany Fidesz Viktora Orbána. Země, která se stala členem Klubu Evropa teprve nedávno, hraje na strunu maďarského národovectví a její vláda oživuje rétoriku s nacionalistickým tónem, který je neslučitelný s racionální Evropou a její bruselskou administrativou.
I nadšenci toho začínají mít dost
Nová maďarská ústava vypracovaná a odhlasovaná vládní většinou bez ústavodárného procesu je v evropském kontextu anomálií. Její obzvlášť patetická preambule o národní hrdosti připomíná Maďarsku – které zůstává republikou! – 11. století, císařskou korunu, křesťanství a rodinu (nejlépe početnou). Příklad Maďarska ukazuje, že se na periferii Evropy, v zemi pod ochranou EU, objevují ideje, které se od těch bruselských liší.
I vzorní žáci Evropy občas zazlobí. Dokazuje to Nizozemí, stejně jako Finsko, které k současným problémům Evropy přispělo také svou troškou do mlýna. Finové nemají pověst extremistů. Navzdory tomu, že se Nokii nedaří, se této zemi, jejíž žáci jsou dle průzkumu PISA světovými studijními šampiony, vede dobře. A přesto se nové křiklounské straně Praví Finové, nebo spíše Obyčejní Finové, podařilo díky pravicové a populistické rétorice stát se třetí nejsilnější politickou silou v zemi. Pravděpodobně se dostanou i do vlády. Máme v tom vidět záchvat zuřivosti, který může občas postihnout i ty nejcivilizovanější a nejmírumilovnější rodiny?
Evropskou integraci je třeba dělat "zespoda"
Všichni jsme se rychle shodli na tom, že za to může záchranný plán pro euro. Ve všech evropských národech dříme pocit, že soused je spíše parazit než spojenec. Možná je to pravda, ale určitě to nevysvětluje vše. Všude v Evropě jsme v zásadě připraveni přijmout a zaplatit Evropu, která má smysl. Evropa proti Řekům nic nemá. Ale časem Evropané začnou mít dost toho, že se jim evropský projekt předkládá jako stroj, za který není náhrada, který je však tak složitý, že je třeba být kovaným Bruselanem, aby byl člověk schopen jej obsluhovat, zatímco běžní lidé jen přihlížejí.
Filosof Jürgen Habermas nedávno odsoudil „politováníhodný stav“ Evropy. Volá po demokratické obnově, a tím přeceňuje schopnost Evropanů začít znovu. Nicméně v jednom má pravdu: „Evropská integrace, o které se vždy rozhodovalo zeshora, je dnes ve slepé uličce, neboť nemůže pokračovat, aniž by administrativně nezajistila větší participaci občanů.“
Názor
Habermas brojí proti elitám
Jürgen Habermas ve svém článku otištěném v Süddeutsche Zeitung vyjadřuje znepokojení nad „politováníhodným stavem“ Evropské unie. Německý filosof odsuzuje skutečnost, že v rozpočtových otázkách jsou národní parlamenty odsunuty na druhou kolej, jako nějaké rady, které pouze evidují rozhodnutí Evropské komise, zatímco občané jsou na evropské scéně svědky toho, jak „národní hrdinové bojují proti těm ‚ostatním'“. Výsledek: I v Německu, které se považuje za eurofilní, pověst EU upadá a elity strkají hlavy do písku. Podle Habermase vysvětlují ztrátu dechu evropské integrace tři fenomény: Renesance národního státu v Německu, které se začíná soustředit samo na sebe; instrumentalizace evropských voleb a referend k politickým účelům na národní úrovni; kartel mezi politiky a médii, které se krizí eura zabývají jen ve vysoce specializovaných ekonomickým rubrikách a přehlížejí její politický rozměr.
„Ale možná, že se pozornost upínající se nahoru k politickým a mediálním elitám ubírá špatným směrem,“ domnívá se Habermas. „Možná, že motivace, která chybí, může vzejít právě zezdola, z občanské společnosti.“ Nedávné protesty v Německu, jako v případě Stuttgart 21, mohou sloužit jako příklad.
