Instalace argentinského umělce Tomase Saracena je součástí mezinárodní výstavy "Tvořit světy". Foto JEEdwards.

Geopolitický karneval

Obyvatele dóžecího města nejprestižnější přehlídka současného umění příliš neláká. Ve snaze ukázat bohatství a vliv pozvaných států se benátské Bienále stalo spíše geopolitickou než uměleckou událostí, píše francouzský týdeník Télérama.

Zveřejněno dne 30 července 2009 v 15:42
Instalace argentinského umělce Tomase Saracena je součástí mezinárodní výstavy "Tvořit světy". Foto JEEdwards.

Nebe je modré. A ráno, když je nebe modré, si Giovanni kupuje noviny a usedá na kamennou lavičku na nábřeží Schiavoni do stínu jedné z obrovských jacht kolébajících se nedaleko náměstí Svatého Marka. Každý den opakuje stejný ceremoniál: zapálí si zčernalé pokroucené cigarillo, pokuřuje, sleduje davy turistů a z novin si napřed vybírá stránku věnovanou fotbalu. O chvilku později přichází jeho kamarád Guido, také důchodce, vyzbrojen rybářským prutem. Guido má za to, že těch dvanáct velkých lodí, které zabírají volné místo mezi palácem Doges a Giardini a které povětšinou připluly na slavnostní zahájení Bienále současného umění, přitahuje ryby. Zatímco si Giovanni čte, Guido rybaří. Bienále je nezajímá. A až na ten stín, který vrhají na nábřeží, a ryby, které by mohly přilákat, je nezajímají ani jachty.

Za jejich zády hlásá velký transparet, že se dvůr bývalých kasárem Cornoldi během Bienále promění v pavilon Monackého knížectví. U vstupu nepřetržitě hlídkují dva vojáci v uniformách. Kousek dál na nábřeží směrem k paláci Doges jiný nápis upozorňuje, že kostel Santa Maria della Pietta hostí marocký pavilon. Čím dál více zemí, které nemají oficiální pavilon v zahradách Castello (Giardini je historickým místem Bienále), si po celém městě pronajímá volné paláce a kostely. V předvečer zahájení se na jednom z hustě obsazených vaporetto, brázdících vody směrem ke Giudecce, potkává jedna Francouzka s jinou a ptá se jí: „Jdeš k Velšanům?“ Má tím na mysli velšský pavilon, umístěný na ostrově v bývalém pivovaru a zasvěcený legendárnímu členu hudební skupiny Velvet Underground Johnu Caleovi.

Takto jsou po souostroví rozesety desítky provizorních pavilonů označených transparenty, do nichž se turisté neodvažují vstoupit a na které Benátčané často hledí káravým okem. Tak například stará Scuola Grande della Misericordia na severu ostrova uprostřed čtvrti Cannaregio, kterou obývá litevský umělec Zilvinas Kempinas, jenž se specializuje na recyklaci magnetických pásek z videokazet, které zde používá pro stavbu tunelu. Asi ani neví, že škola, postavená v druhé polovině šestnáctého století římským architektem a sochařem Sansovinem, připomíná jinou slavnou benátskou školu San Rocco, navrženou Bartolomeem Bonem a dokončenou v roce 1549 Scarpagninim. Dvě místní dámy, které odsud právě vycházejí, znají historii budovy i její architektonický význam (sněmovní sál v prvním poschodí je svou velikostí druhý největší ve městě hned po sále v paláci Doges) a zdá se, že se jim příliš nezamlouvá ani tunel, ani alobal pokrývající zadní stěnu, zatímco o několik metrů dál lze v kostele Santa Madonna dell’Orto shlédnout Poslední soud od Tintoreta. Umění, které společnost obhajuje a které si žádá, vypovídá také o úrovni jejích ambicí.

S tím, jak se Bienále vyvíjí a rozšiřuje po městě, klesá přímo úměrně i zájem, který o něj projevují Benátčané, zavalení po celý rok turisty. Není to jediný paradox: čím víc se planeta globalizuje, tím víc se Bienále stává součtem nacionalismů. 30. dubna 1895, kdy byl zahájen jeho první ročník, existoval pouze jeden pavilon v Giardini, kde byla instalována hlavní výstava. První zahraniční pavilon otevřela v roce 1907 Belgie, Francie přišla se svým o pět let později. Dnes jich existuje jenom v Giardini třicet a dalších pětatřicet provizorních pavilonů je rozeseto po celém městě. V roce 2011 si vlastní expozici otevře i Vatikán, zřejmě v reakci na silný nástup golfských států (svůj pavilon budou mít Spojené arabské emiráty i jejich politická metropole Abu Dhabi).

Newsletter v češtině

Všichni se utkávají na kolbišti spíše politickém než uměleckém, kde se hraje o vliv, moc a bohatství. Město bylo svědkem upadající slávy: Bienále v roce 1964, kde byl místo Francouze Bissièra oceněn Američan Rauschenberg, stvrdilo konec francouzského koloniálního impéria. Jinde slavné dny teprve nadcházejí: Čína, která je nyní umístěna vedle italského pavilonu v hangáru na konci Arsenálu, si možná bude moct už brzy otevřít svůj vlastní opravdový pavilon v Giardini. Prostřednictvím národních pavilonů Benátské bienále vlastně vytváří jakousi ekonomickou a geopolitickou mapu světa. Před čtyřmi lety pojali organizátoři poněkud „zobecňující“ nápad přidělit jeden pavilon Africe, přičemž ale zapomněli, že Afrika není země, ale kontinent zahrnující padesát čtyři států. Priority Giovanniho, Guida a většiny Benátčanů jsou proto pochopitelné: oblastí, kde je Itálie ještě stále světovou jedničkou, je fotbal.

Pozornost dvou starých přátel se stáčí ke katastrofálnímu umístění místního fotbalového mužstva. SSC Venezia se totiž v celkovém pořadí málem propadl. Klub si na poslední chvíli zachránil kůži v rozřaďovacím zápase díky remíze získané na hřišti Pro Sesto (Sesto San Giovanni v Lombardii). To se ovšem stalo až po zahájení Bienále. Umělecký svět zatím dávno opustil Benátky a vydal se na veletrh do Basileje, zanechávaje za sebou čtvrť Giardini, kterou turisté tak málo navštěvují, v přívalech dešťů nebývalé síly.

Návštěva pavilonů

Pár příjemných překvapení

Benátské bienále je zvláštní podnik. Snad nikomu se nikdy nelíbí, ale všichni na něj rádi jezdí. Letošní ročník se přeci jen liší : Československý pavilón je jedním z nejlepších. Jeho autorem je Roman Ondák, který přenesl stromy a keře dovnitř pavilónu a rozostřil tak hranice mezi obyčejnou « neuměleckou » realitou venku a uměleckou galerií. Jako by zde žádný pavilon ani nebyl. Zároveň se samozřejmě nabízí číst jej jako kritickou poznámku ke konceptu národních expozic, potažmo k faktu, že jde o pavilon neexistujícího státu Československo.

Zlatého lva za nejlepší pavilon získali Američané, svou prezentaci pojali tentokrát jako retrospektivu Bruce Naumana. Diskutovaný kus byl také film Stevea McQueena, reprezentující Velkou Británii. Poetický snímek zachycuje život Giardini na konci zimy, kdy jsou pavilony prázdné, a žádní turisté sem nepřijdou.

Nejpopulárnější byly Skandinávci. Trojice severských zemí, která podobně jako Češi a Slováci sdílí společný pavilon. Tentokrát jde o společný projekt i s Dány. Dvojice umělců Michael Elmgreen a Ingar Dragset v obou pavilonech, transformovanych pro tento účel v luxusní vily vybavené uměleckými originály, zapůjčenými od skutečných soukromých sběratelů.

Jeden z nejslabších pavilonů mají tentokrát překvapivě Japonci (monumentální animace stařen), zklamáním Je také francouzská expozice (v šedivě vymalovaném interiéru je umístěna zlatá klec a v rozích vlají černé vlajky). O Němcích se hovoří spíš proto, že svůj pavilon svěřili Angličanovi (žijícímu v Berlíně), než kvůli samotné expozici. Rusové jsou opět bombastičtí (motocykl prorážející zeď, ropa a krev darovaná obětem války v Čečensku).

Jan Skřivánek

Autor článku je historik umění a šéfredaktor měsíčníku Art + Antiques.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma