Vyberte si jazyk
Silvio Berlusconi se může smát. Do svých 74 let stačil vybudovat mediální impérium, které z něho činí nejbohatšího muže Itálie. Politice dominuje od roku 1994 a nyní je nejdéle sloužícím italským ministerským předsedou od dob Mussoliniho. Přežil i nesčetné předpovědi vlastního bezprostředně hrozícího pádu. Přes všechny osobní úspěchy je však v čele národa pohromou – a to ze tří důvodů.
Dva jsou dobře známy. Prvním je odpudivá sága o jeho sexuplných večírcích zvaných „Bunga Bunga“, z nichž jeden vyústil v nepříliš příkladnou podívanou na ministerského předsedu, čelícího před soudem v Miláně obvinění ze soulože s nezletilou za úplatu. Rubygate, jak se tomuto soudnímu procesu přezdívá, pošpinil nejen Berlusconiho, ale celou zemi.
Jakkoli je tento sexuální skandál ostudný, jeho dopad na výkon Berlusconiho jako politika je omezený. Už dlouho protestujeme proti další jeho slabosti - neprůhledným finančním machinacím. Během let byl více než tucetkrát souzen za zpronevěru, nepoctivé účetnictví a úplatkářství. V několika případech byl dokonce odsouzen, ale rozsudky byly smeteny ze stolu, protože zdlouhavé procesy vedly k promlčení trestných činů – a nejméně ve dvou případech proto, že Silvio Berlusconi sám změnil dotyčný zákon. Nicméně je jasné, že ani rychlý sex, ani prohnané obchodní praktiky by neměly být hlavními důvody, proč by se Italům pohlížejícím na Berlusconiho působení mělo jevit jako škodlivé, nebo dokonce zhoubné. Ze všeho nejhorší je totiž jeho třetí slabá stránka: Totální lhostejnost k ekonomickému stavu země. Možná, že jeho pozornost odváděly právní kličky, ale během téměř devíti let na postu ministerského předsedy nezvládl napravit, či alespoň vzít na vědomí, závažné ekonomické slabiny Itálie.
Nemoc chronická, ne akutní
Tento chmurný závěr může pozorovatele krize eura překvapit. Díky pevné fiskální politice Giulia Tremontiho, ministra financí Berlusconiho vlády, Itálie zatím trestu trhů unikla. Je to Irsko, ne Itálie, kterému patří I v tzv. „PIGS“ (zkratka počátečních písmen zemí s kolabující ekonomikou tvoří slovo „prasata“ – spolu s Irskem do skupiny patří Portugalsko, Řecko a Španělsko). Itálie se vyhnula bublině trhu s nemovitostmi. Její banky nepadly. Nezaměstnanost také nestoupla a drží se na osmi procentech, v porovnání s více než dvaceti ve Španělsku. Rozpočtový schodek tvořil v roce 2011 4 % hrubého domácí produktu, oproti 6 % ve Francii.
Tato konejšivá čísla jsou však zavádějící. Ekonomické onemocnění Itálie nepatří mezi ta akutní. Je to ale chronická choroba, která Itálii pomalu užírá na životaschopnosti. Když se evropské ekonomiky propadají, italská se propadá ještě více. Když rostou, roste pomaleji. Pouze Zimbabwe a Haiti měly v první dekádě jedenadvacátého století menší růst HDP než Itálie. HDP v přepočtu na osobu v Itálii ve skutečnosti dokonce poklesl. Nedostatek růstu znamená, že i přes veškeré snahy pana Tremontiho tvoří státní dluh 120 % HDP, což Itálii v žebříčku zadluženosti nejbohatších zemí zajišťuje třetí místo. Tento fakt je o to více znepokojující, že italská populace prudce stárne.
Nízká průměrná nezaměstnanost zastírá některé výrazné výkyvy. Čtvrtina mladých lidí – a ještě daleko více je jich na chudém jihu země – je bez práce. Zaměstnanost žen činí 46%, což je nejméně v západní Evropě. Kombinace nízké produktivity a vysokých mezd podrývá konkurenceschopnost. Itálie je na „Doing Business“ indexu Světové banky na 80. příčce, za Běloruskem a Mongolskem. Světové ekonomické fórum řadí Itálii v konkurenceschopnosti na 48. příčku, za Indonésii a Barbados.
Mario Draghi, odstupující guvernér italské národní banky (který se brzy chopí otěží v Evropské centrální bance), si během svého proslovu na odchodnou nebral servítky a prohlásil, jak se věci mají. Trval na tom, že ekonomika zoufale potřebuje velké strukturální reformy. Podtrhnul stagnující produktivitu a zaútočil na vládní poliku, která „rozvoj [Itálie] nedokáže stimulovat a často mu klade překážky“.
Všechny tyto věci začínají ovlivňovat zaslouženě velebenou italskou kvalitu života. Infrastruktura je stále zchátralejší. Veřejné služby jsou jsou na pokraji zhroucení. Životní prostředí trpí. Reálné příjmy v nejlepším případě stagnují. Ambiciózní mladí Italové houfně opouštějí zemi a vládu nechávají v rukou postarší a od reality odtržené elity. Jen málo Evropanů opovrhuje svými rozmazlenými politiky stejně vášnivě jako Italové.
Eppur si muove
Když tento list kritizoval Silvia Berlusconiho prvně, mnozí italští podnikatelé a obchodníci oponovali, že jeho gaunerská podnikavost a chucpe nabízejí alespoň nějakou šanci na modernizaci ekonomiky. Dnes už to nikdo netvrdí. Místo toho nabízejí výmluvu, že vina je na straně jejich nereformovatelné země.
Názor, že změna je nemožná, je nejenom poraženecký, ale rovněž nesprávný. V polovině devadesátých let minulého století řada po sobě jdoucích italských vlád, v zoufalé snaze dostat se do Eurozóny, protlačila některé působivě zásadní reformy. Dokonce i Silvio Berlusconi příležitostně dokázal mezi jednotlivými stáními u soudu uvést v život některá liberalizující opatření. Kdyby svou obrovskou moc a popularitu využíval k více než jen ochraně vlastních zájmů, mohl dokázat daleko více. Podnikatelská Itálie za jeho potěšení draze zaplatí.
A co když budou Berlusconiho následovníci stejně nesvědomití jako on? Krize eura nutí Řecko, Portugalsko a Španělsko k prosazování hlubokých reforem, tváří v tvář silnému odporu veřejnosti. Krátkodobě to bude bolet. Z dlouhodobého hlediska by to mělo okrajovým ekonomikám dodat nový náboj. Některé z nich také pravděpodobně omezí svůj dluh restrukturalizací. Nereformovaná a zaostávající Itálie se státním dluhem přesahujícím 120 % HDP by se ocitla na nechráněné pozici největšího zaostalce v eurozóně. A kdo by byl na vině? Pan Berlusconi, i když by se nepochybně dále usmíval.
