Šachová partie mezi Andersem Fogh Rasmussenem (šéf NATO) a Bašárem Al-Asadem (syrským prezidentem), který hraje s figurkou Kaddáfího (libyjský lídr).

Proč Evropa nezasáhne v Sýrii

Evropané zapojení do války v Libyi nyní zjišťují, že jim k naplnění cílů scházejí kapacity. Bez vojenských prostředků Evropě hrozí, že v regionu, který je pro ni strategicky důležitý, nebude mít její diplomacie potřebnou kredibilitu. Proto evropské země musejí pracovat na společné obranné politice.

Zveřejněno dne 15 června 2011 v 14:53
Glez  | Šachová partie mezi Andersem Fogh Rasmussenem (šéf NATO) a Bašárem Al-Asadem (syrským prezidentem), který hraje s figurkou Kaddáfího (libyjský lídr).

Evropané zapojení do války v Libyi nyní zjišťují, že jim k naplnění cílů scházejí kapacity. Bez vojenských prostředků Evropě hrozí, že v regionu, který je pro ni strategicky důležitý, nebude mít její diplomacie potřebnou kredibilitu. Proto evropské země musejí pracovat na společné obranné politice.

Nahlas to vyslovil Američan. Jestliže se evropské země povětšinou nepodílejí na operacích letecké podpory libyjskému povstání, jejichž princip přitom schvalují, pak jednoduše proto, že na to nemají dostatečný vojenský rozpočet, prohlásil nedávno [americký ministr obrany] Robert Gates.

Šéf Pentagonu řekl pravdu, ale ne celou.

Nejenže mnoho členských států Unie nemá takřka žádné vojenské síly, protože od začátku studené války spoléhaly na americký deštník a se zánikem sovětské hrozby vojenské ambice ještě snížily, ale dokonce i velké evropské mocnosti jako Paříž a Londýn mají jen velice omezené prognostické schopnosti. Francie a Velká Británie operaci v Libyii vést mohou, ale vzhledem k tomu, že mají jednotky rozmístěny i na jiných územích, jmenovitě v Afghánistánu, jim došly zásoby munice, a zejména se potýkají s nedostatkem mužů a vojenského materiálu, který se bude s ohledem na rozpočtové problémy zemí ještě prohlubovat.

Newsletter v češtině

Konec neochvějné americké solidarity

Výborně, skvěle, řeknou si ti Evropané, kteří se domnívají, že jejich země nemá v Kábulu, Misurátě nebo Abidžanu co dělat. Necháme-li stranou debatu o oprávněnosti těchto intervencí, je třeba říct, že se žádná mocnost, nechce-li sama sebe připravit o politickou existenci, neobejde bez vojenských prostředků. Má-li být slyšet a mít na mezinárodní scéně nějakou váhu, musí být schopna jednat a reagovat. Pro Evropskou unii začátku tohoto století to platí dvojnásob, a to ze dvou důvodů:

Předně proto, že i ti Evropané, kteří viděli ve vojenské závislosti na USA nejlepší záruku soudržnosti západního tábora, byli nuceni svůj postoj přehodnotit poté, co Američané ani prstem nehnuli, aby pomohli Gruzii v konfliktu s Ruskem. V srpnu roku 2008 i ti nejatlantičtější Evropané najednou zjistili, že Amerika může dát přednost stabilizaci vztahů s Moskvou před jedním ze svých nejvěrnějších evropských spojenců a prosazovat své zájmy před solidaritou, kterou považovali za neochvějnou.

K myšlence společné evropské zahraniční a obranné politiky se připojilo i Polsko a udělalo opravdu dobře, protože brzy potom následoval krach na Wall Street. Amerika, která se už dříve rozhodla nedopustit, aby evropský konflikt druhého řádu zatížil její mezinárodní zájmy, musela do záchrany své ekonomiky napumpovat tolik veřejných peněz, že se na oživení federálních financí bude muset nyní podílet i samotný Pentagon.

Spojené státy už evropskou obranu financovat nechtějí a není moc důvodů si myslet, že tomu bude v budoucnu jinak. Tak zněl zcela jasný vzkaz Roberta Gatese a vidět je to i na skutečnosti, že Američané v Libyi Evropanům záměrně přenechali přední linii. Evropané, kteří jsou nuceni nést na svých bedrech hlavní břemeno operace, tak docházejí ke zjištění, že budou muset navýšit vojenské výdaje, a to tím spíš, že nadchází dlouhému období nestability, které zahájilo arabské jaro od Rabatu po San'á.

Evropa musí sjednotit prostředky

Nikdo netuší, kam až dojde krvavé šílenství syrského režimu, ale je jisté, že vyvolává řetězovou reakci v celém regionu, stejně jako pád plukovníka Kaddáfího otřese celou severní Afrikou, jakmile k němu dojde. To vše se děje jen kousek od Evropy, která už nemůže zůstat vůči tomuto dění netečná, stejně jako ho nebude uchráněna.

To je druhý důvod, proč Evropané musejí začít přemýšlet o financování obrany. Ale v době, kdy jsou rozpočtové škrty ve většině zemí Unie na maximech, kdy se v Řecku stávají neúnosnými a kdy všude vyvolávají politické napětí, je zkrátka a dobře nepředstavitelné, aby se peníze na armádu braly z rozpočtu na vzdělání, města nebo zdravotnictví. Evropané mohou vojenské kapacity zvýšit pouze tehdy, pokud spojí prostředky a rozvinou společné programy.

Tak to udělaly Velká Británie a Francie. Velká Británie tuto nezbytnost, která se netýká pouze obrany, navzdory svému atlantismu pochopila. Evropská unie musí sjednotit prostředky a sblížit politiky ve všech odvětvích. Ze slov Roberta Gatese si musíme vzít právě toto ponaučení.

Názor

Do Sýrie raději ne

„Intervenovat či neintervenovat?“ ptá se komentátor listuThe Guardian Chris Doyle:

„Uvážíme-li, že Assadův režim zmasakroval více než 1400 Syřanů, desítky tisíc jich uvrhnul do vězení, použil proti vlastnímu obyvatelstvu vrtulníkové lodi a tanky a údajně zneužíval a zabíjel děti, mnoho lidí se zeptá, proč byla akce považována za nezbytnou v Libyi, ale už ne v Sýrii. Syrský režim se jen těžko choval líp než jeho protějšek Kaddáfí a přitom Západ neví co dělat, neví jak a s kým a navíc nikdo o intervenci nepožádal. Známé syrské přísloví říká: ,Domácí ziwan [jílek] je lepší než cizí obilí’. Jinými slovy, Syřané možná považují ten nejhorší ze svých režimů za lepší, než cokoli co jim cizinci mohou nabídnout.“

Podle Doyla jsou Syřané pramálo nakloněni zahraniční intervenci, jelikož „dobře znají historii zahraničních okupací [svého regionu] a vměšování se [do interní politiky].“ „Ani akce NATO v Libyi na ně nedělají velký dojem.“ A vzhledem k tomu že jen málo odpůrců režimu volá po intervenci OSN, ani mezinárodnímu společenství se do ní nechce.

„Jeden z nejvyšších britských představitelů mi potvrdil, že ohledně Sýrie, nemáme příliš na výběr. Rusko, Čína, Brazílie i jiné země jsou ostře proti jakékoliv akci, včetně omezených sankcí OSN. Takové sankce by též měly pouze malý dopad. USA a OSN již na zemi sankce uvrhly, takže není jasné, co více by OSN mohlo udělat. Jak jsme ale viděli v Iráku, rozsáhlé sankce mají na obyvatele mnohem horší dopad než na režim samotný.“

„Západ však může vinit jen sám sebe. To jeho nekoherentní politické manévry a celá desetiletí trvající neschopnost legálně a eticky zakotvit – ať už v Iráku, Palestině či podlézáním většině diktátorských režimů – vedly k nedostatku důvěry v jeho motivy a k dilematům, kterým nyní musí čelit.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma