Vyberte si jazyk
Období mezi roky 1929 až 1945 způsobilo ve všech státech, kterých se to týká, vážné problémy v historické paměti a to nejen v historiografii, ale i kolektivní paměti. Při této příležitosti je vhodné zmínit výročí 75 let od vypuknutí občanské války ve Španělsku. Zvlášť tragická podoba jakou se zmíněný problém v naší zemi prožívá, naplňuje rčení „Spain is different“ [Španělsko je jiné]. Podobně zažilo Německo nástup nacismu, Polsko či Rakousko se staly oběťmi jeho invaze a stejný osud postihl později i neustálými problémy zmítanou Francii, tyto státy své tragédie prožívaly každý jinak. 30. léta v Eropě se nesla ve znamení nezadržitelného nástupu fašismů a to bylo určující i pro politický kurz Španělska postiženého vnitřní krizí. Tu následně vyřešila až vojenská diktatura, kterou řada z nás zažila na vlastní kůži.
Nelehké vyřizování účtů s minulostí je pro Španělsko specifické. Během prvních okamžiků si zúčastněné státy, které se v konfliktech angažovaly tak či onak, hojí své rány přijetím zjednodušujícího pojetí dějin. To umožňuje vyhnout se soužití se stínem nedávné minulosti, například odtržením nacistické ideologie od odpovědnosti obyvatel Německa, či prezentací Francie či Itálie jako vyložených odpůrců [nacismu]. Tuto skutečnost odráží například filmová díla jako Malleův Lacombe Lucien či Lítost a soucit od Marceal Ophülse, o odhalení Mitterrandovy minulosti ani nemluvě; v Německu pak knihy jako Hitlerovi ochotní katani a v Itálii uznání let 1943-45 jako skutečné občanské války mezi partyzány a stoupenci Mussoliniho během okupace. Ve chvíli, kdy se etabloval pravdivý historický obraz, někdy po tvrdých polemikách jako v případě německých historiků, nastala relativní pacifikace, kterou stvrdil demokratický proces ve svých počátcích.
Ve Španělsku se však toto neodehrává. Zákon o historické paměti [z roku 2007] diskrétním způsobem poskytnul souhlas státu s obnovením rovnováhy, která byla demokratům odpírána z hlediska uznání jejich úlohy v této tragické historii, s velice konkrétním dosahem na téma zavražděných bez hrobu. Po velice precizní studii o frankistické represi, která byla předem připravena a prodlužována po několik desetiletí a která má na kontě desítky tisíc obětí, následovala snaha potomků zemřelých získat zpět ostatky obětí „chirurgického zákroku“, který Franco ohlašoval už od listopadu 1935. Ještě zbývá, aby toto úsilí doprovodilo přijetí myšlenky [irského historika a hispanisty] Iana Gibsona: Aby pravdu a bolest uznali všichni a za všechny.
Závažnější je ale skutečnost, že široké kruhy naší pravice ohánějící se proti zákonu o historické paměti myšlenkou usmíření mezi Španěly, se pustily do opakování frankistických argumentů s cílem legitimizovat vojenské povstání. Démonizace soudce Garzóna a následné oslavování jeho vyšetřování vedly k vytvoření vize roku 1936 v rámci níž dochází k vědomému identifikování se s vítězi. O fašismech v Evropě, o událostech v Německu či Rakousku, o tom, co tato pravice navrhovala a podněcovala, ani slovo. A tak tedy z hlediska evropské demokratické pravice, naneštěstí platí, že Spain is different.
Pohled pravice
„Hleďme vpřed“
Ani 75 let po Frankově státním převratu „španělská občanská válka ještě neskončila“, píše s povzdechemJosé María Carrascal v ABC. „Nadále se svádí v knihách, v článcích, na konferencích a v debatách se stejným zápalem, zaujatostí a zuřivostí jako vždycky. To proto, že si poražení dělají nárok alespoň na morální vítězství a vítězové jim ho nechtějí přiznat. První obětí je jako v každé válce pravda. V občanské válce dostane pravda smrtelné údery dva, z každého tábora jeden.“
„Jak dlouho ještě Španělé povedou svou občanskou válku? Kdy podepíšeme mír sami se sebou?“ ptá se novinář. „Sám nevím, když tak sleduji naše masochistické potěšení z toho, že se do ní můžeme znovu pustit.“
Druhý významný konzervativní deník v zemi, El Mundo, soudí, že „revizi minulosti, k níž došlo v posledních letech, včetně Zapaterova zákona o historické paměti schváleného v říjnu roku 2007, provázela určitá paranoia nebo obsedantní šílenství, které vedly k tomu, že se současné události interpretovaly pomocí politických klíčů z doby republikánské a období občanské války, jako kdyby Španělsko bylo stejné jako před osmdesáti lety“. „Pohleďme jednou pro vždy vpřed a přestaňme dělat z historie přízrak, který nás pronásleduje a vybírá si z nás to nejhorší,“ uzavírá list.
