Vyberte si jazyk
Polevující zájem Američanů o mezinárodní záležitosti a návrat Rusů k sovětské mentalitě představují pro Evropany příležitost sehrát na mezinárodní scéně prvořadou roli. Blízký východ, Perský záliv a severní Afrika mají k Evropě zeměpisně blízko a Evropa má v těchto oblastech mnoho hospodářských a strategických zájmů.
Evropa se v minulých desetiletích stáhla a stejně jako v době americko-sovětské bipolarity za studené války se z ní stal pouze jakýsi satelit, a to i navzdory historickým vazbám, které mezi Evropou a arabským světem existují. Zlom nastal počátkem tohoto roku poté, co v regionu došlo ke změnám. Evropskou unii ale spoutala krize eura, která mnoho členských států donutila stáhnout se do sebe. Z myšlenky Marshallova plánu, který by Tunisku a Egyptu pomohl úspěšně zvládnout přechodné období, zbyly jen sliby. Na konkrétní opatření nedošlo.
Evropa nadále věnuje vysokou pozornost událostem v Libyi, Sýrii, Jemenu, Bahrajnu, Íránu a Libanonu, stejně jako izraelsko-palestinskému konfliktu. Pokaždé, když Američané nezareagovali na dění Libyi nebo Sýrii adekvátně, to byli právě Evropané, kdo je probudili a přinutili, aby se nestarali pouze o své vnitrostátní záležitosti a neupírali zrak jen k datu příštích voleb.
Když se vláda Baracka Obamy dopustila chyby, za kterou draze zaplatí, vzala celou věc do rukou vysoká představitelka EU pro zahraniční záležitosti Catherine Ashtonová, jíž se podařilo zamezit nanejvýš nebezpečné deklaraci blízkovýchodního kvarteta [OSN, USA, EU, Rusko].*
Evropa má důležité postavení i vůči Rusům, kteří v Radě bezpečnosti OSN vystupují jako ochránci režimů v Tripolisu, Damašku a Teheránu a dávají najevo naprosté opovržení vůči požadavkům lidu. V obstrukční politice, kterou Sověti praktikovali už za marxismu, kdy hrozili vetem, napodobuje Moskvu Čína.
Důležitost Evropy spočívá v tom, že Rusům, jistým si zbraní, jakou jim dává právo veta, a nestydatě nadřazujícím národní zájmy nad zodpovědnost, jíž jsou povinováni stálí členové Rady bezpečnosti, tj. ochranu míru a mezinárodní bezpečnost, brání, aby se této taktice vytváření obstrukcí bez jakéhokoliv vysvětlení podvolovali. Evropa může vzhledem k Rusku buď vyplnit vakuum, nebo spolu s Američany spolupracovat na koordinaci podpory rodících se demokracií v arabském světě.
To v žádném případě neznamená, že by Evropané mohli nahradit Američany na mezinárodní scéně nebo že se Obama může o Evropu opírat s tím, že se tak vyhne nezbytné revizi vztahů mezi Washingtonem a svými hlavními spojenci.
Možná dnes máme co do činění se dvěma tábory. První hájí sbližování mezi Ligou arabských států na jedné straně a Ruskem a Čínou na druhé ve snaze ochránit režimy před tím, aby se musely zodpovídat z represí proti svému lidu. Druhý tábor vede na regionální úrovni Turecko a má podporu Evropské unie a USA.
V Sýrii, Libyi, Egyptě, Tunisku, Jemenu, Palestině a v Izraeli působí mezinárodní i místní organizace na ochranu lidských práv. EU je jejich přirozeným spojencem. V době současného amerického ústupu, ruské křečovitosti a reakcionářských tendencí, jaké panují v Lize arabských států, hraje Unie zásadní roli. Catherine Ashtonová je nejen schopna, ale rovněž hodna toho, definovat roli Evropské unie tak, aby sloužila demokratickým cílům a aby Evropa zaujala na mapě světa pozici aktéra a partnera, a nejen kapitálového účastníka, jenž na poli politiky zůstává ve vleku ostatních.
