Norský model přišel o nevinnost

Téměř všichni Norové určitého věku vědí, kde se právě nacházeli, když si Oddvar Bra během cílového sprintu ve finále lyžařského šampionátu v roce 1982 nešťastně zlomil hůlku a Norsko se o vítězství muselo podělit se Sovětským svazem. Ale zlidovělá otázka: „Kde jsi byl, když si Bra zlomil hůlku?“, muselo náhle ustoupit daleko hrozivější otázce – kde jsi byl, když Anders Behring Breivik vraždil norské děti?

22. červenec, den, kdy Anders Behring Breivik zabil nejméně 76 lidí, otřásl mírumilovným národem až do morku kostí. Pro mnoho Norů se tento den také stal nezapomenutelnou připomínkou toho, že se jejich země od dob monoetnické a rovnostářské kultury, kdy byl pod pojmem tragédie myšlen neúspěch v lyžařském závodě, značně proměnila.

Imigrace je pro norský model velkou výzvou

Ze 4,9 miliónu obyvatel dnešního Norska se více než 11 procent narodilo v jiné zemi – v Pákistánu, ve Švédsku, Polsku, Somálsku, Eritreji, Iráku. Kulturní šok z této pestrosti, a zvláště pak z nutnosti integrovat stále rostoucí počet muslimů s tmavou barvou pleti, se už stačil odrazit ve vzestupu umírněně protipřistěhovalecké Strany pokroku, která se stala druhou nejsilnější politickou stranou v Norsku.

Mladí lidé, které A. B. Breivik zastřelil na letním táboře na ostrově Utoya, byli všichni Norové, ale někteří z nich byli dětmi přistěhovalců. Teď se jejich oběť památně zapsala do největší tragédie země v moderních dějinách.

„Když jste konfrontováni s multikulturní imigrací, něco se musí stát,“ říká Grete Brochmannová, socioložka na Univerzitě v Oslu. „To je v současnosti podstatou věci a pro norský model je to veliká výzva.“

Země disponuje možná nejrozsáhlejším systémem sociálního zabezpečení na světě

Norští představitelé, od nejnižšího až po královskou rodinu, svorně velebí hodnoty, které země zastává, jako jsou solidarita, demokracie, rovnost a tolerance, a zároveň slibují, že od nich Norsko neustoupí. Počestní, mírumilovní, velkorysí, konsenzuální – tak Norové vnímají sami sebe. Tento obraz jim pomáhá udržovat ropné bohatství, na kterém stojí jeden z nejrozsáhlejších systémů sociálního zabezpečení na světě.

Přes všechny své přednosti však důraz kladený na všeobecnou shodu také podporuje malichernost, domýšlivost a politickou korektnost. To platí zejména v případech, kdy si s sebou přistěhovalci přinášejí odlišné názory na hodnoty, kterých si Norové zvláště cení. Mezi ně patří naprostá rovnost pohlaví a sekularita, přesto, že je Norsko oficiálně křesťanskou zemí.

„Naše společnost má z mnoha důvodů štěstí, nejen díky ropě,“ říká Grete Brochmannová. „Ale řada aspektů této společnosti konsenzu má i odvrácenou stránku. Jsme také společenstvím konformismu,“ tvrdí a uvádí příklad tzv. „Janteloven“ neboli zákona Jante. To jsou vlastně zvykové normy skandinávského maloměsta, které upravují skupinové chování, podporují kolektivního ducha a odrazují od individuální iniciativy a samostatných ambicí v prostředí, kde každý každého zná.

Norsko je také silně vlasteneckou zemí, která svou nezávislost na Švédsku získala teprve roku 1905 a v letech 1940 až 1945 byla okupovaná nacisty. Panuje tu intenzivní pocit národní hrdosti a nacionalismu a model vybudovaný od druhé světové války je vášnivě hájen.

Vnitropolitické debaty se vyostřily v souvislosti s přistěhovalectvím

Bývalá norská ministerská předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová v rozhovoru sama poznamenala, že po dobu téměř deseti let po druhé světové válce v Norsku převládal silně konsenzuální politický program, podporovaný napříč politickými stranami. Až pak se země vrátila k normálnějšímu vzorci politiky. Bývalá premiérka nicméně trvala na tom, že „tvrzení, že máme konsenzuální demokracii bez energických debat a politických stran, by neodpovídalo pravdě“.

Dr. Brundtlandová připustila, že tyto debaty se značně vyostřily v souvislosti s problematikou přistěhovalectví a integrace, zvláště s rostoucí popularitou Strany pokroku, která zastává protipřistěhovalecké postoje a nyní už je součástí hlavního politického proudu. Strana pokroku, jak prohlásila s jistým odporem, začala zkoušet, kde leží hranice přijatelného. „Pokládat otázky, aniž máte připravenu nějakou konstruktivní odpověď, není vždy přínosné,“ říká Dr. Brundtlandová.

Předsedkyně Strany pokroku Siv Jensenová se v roce 2009 nechvalně proslavila, když v jednom svém projevu použila slova „plíživá islamizace“. V témže roce se její strana stala druhou největší v parlamentu. Christian Tybring-Gjedde, šéf stranické pobočky v Oslu, si v květnu vysloužil vlnu halasné kritiky, když naznačil, že muslimové jsou od podstaty agresivnější než Norové.

Strana hraje na strunu pocitu, že přistěhovalci jsou nebezpečím pro náboženskou a kulturní stejnorodost. Někteří muslimští imigranti bez vzdělání totiž omezují práva žen, pokoušejí se předem sjednávat sňatky, praktikují ženskou obřízku a jsou do jisté míry homofobní, nicméně tyto zvyky obhajují jako dodržování vlastních náboženských nebo kulturních hodnot.

„Neetničtí Norové jsou jsou stále vnímáni jako odlišní.“

Tyto zvyky však představují přímý útok na obecnou kulturu konsenzu. Islamofobie dorazila do Norska právě v tomto kontextu, společně s obecnějšími obavami ze zločinců z řad přistěhovalců a odporem k „sociálním vyžírkám“ všech barev a náboženství.

Kulturní antropolog z Univerzity v Oslu Thomas Hylland Eriksen na téma problému, který přistěhovalectví způsobuje dominantní kultuře, rozsáhle publikoval. Převládající kulturu charakterizuje i skrytý nacionalismus. „Ale jsou tu i některé neprozkoumané, ohavné rysy norského nacionalismu, které mají co do činění s etnickým nacionalismem, pocitem výjimečnosti a s prvky rasismu,“ tvrdí T. H. Eriksen. „Neetničtí Norové jsou dobře poznatelní a stále jsou vnímáni jako odlišní.“

Příslušníci menšin se domnívají, že „když se naučí norsky, pošlou své děti do školy a zastaví na semaforu, už jsou z nich stoprocentní Norové“. Tak tomu ale ve skutečnosti není, říká a uvádí příklad významné Norky Dilek Ayhanové, dcery tureckých rodičů. Té se, ač dokonale ovládá jazyk, lidé stále ptají: „A odkud vlastně doopravdy pocházíte?“

Ropa

Země má naspořeno přes 400 miliard

Suverénní fond Statens pensjonsfond utland, založený v roce 1990, spravuje norské státní příjmy z prodeje ropy. Fond, který disponuje více než 400 miliardami eur a kontroluje 1 % akcií obchodovaných na světových trzích, představuje podle deníkuEl País pro Nory „gigantické sociální zabezpečení“. Ačkoli „státní bohatství a opatrnost, se kterou království peníze investuje“ pomáhá odstraňovat obavy z vývoje ekonomiky a pracovního trhu, není s to zabránit „obavám z kulturní hrozby“, která nad norským modelem visí, zdůrazňuje španělský deník, který cituje antropologa Thomase Eriksena.