Vyberte si jazyk
Evropská politika sousedství se snaží o upevnění vztahů se sousedskými státy Evropy na základě „vzájemného závazku ke společným hodnotám (demokracie a lidská práva, zákonnost, spravedlivá vláda, principy tržní ekonomiky a trvale udržitelný rozvoj). Je zřejmé, že Sýrie se takto nezavázala od roku 2005, kdy došlo k zmrazení rozhovorů o přistoupení země k ENP. Porušování lidských práv pokračuje a vládnoucí režim nejeví žádné známky toho, že by se vážněji pokoušel o demokratizaci.
Sýrie se rovněž nezřekla chemických zbraní – což byl požadavek, který Británie nastolila během rozhovorů v roce 2004 a od kterého mezitím upustila. Ti, kteří jsou smlouvě o přistoupení Sýrie nakloněni, argumentují, že dlouhodobý politický prospěch pro EU toto obcházení jejích základních zásad vyvažuje.
Expert na Sýrii Joshua Landis tvrdí, že sankce Spojených států a mezinárodní izolace se minuly účinkem, a tak by měl být vyzkoušen nový přístup. Podotýká, že navrhovaná smlouva s EU by Sýrii včlenila do globální hospodářské soustavy a odradila ji od podpory režimů, které podkopávají světový pořádek, hlavně Íránu. Dále by ekonomický růst pomohl rozšíření syrské střední třídy, která by pak podporovala prohlubování mezinárodní spolupráce, tak jako se tomu stalo v Číně.
Západní investice neznamenají nutně demokratizaci
Někteří stoupenci tohoto postupu jdou ještě dále a tvrdí, že by k žádnému kompromisu ohledně zásad nedošlo, neboť tento pakt by pomohl vnitřní liberalizaci. Syrští reformátoři naznačují, že otevřená ekonomika by mohla podnítit větší společenské uvolnění, tak jako se to díky ekonomikám stalo u asijských „tygrů“. Tento názor je očividně sdílen Británií a Francií. Tyto země tvrdí, že zvláštní podmínka ve smlouvě usnadní širší dialog o tématech, jako jsou třeba lidská práva.
Při bližším pohledu se však oba tyto návrhy ukazují jako neuspokojivé. Když vezmeme v potaz další členy ENP, pak lidskoprávní argument při bližším zkoumání neobstojí. Několik zemí sousedících se Sýrií – Jordánsko, Izrael a Egypt – podepsaly v letech 2000 až 2006 asociační smlouvy s EU, ale četná porušování lidských práv pokračují. A zatímco se následkem ekonomického otevírání světu ekonomiky některých asijských tygrů skutečně vnitřně liberalizovaly, Čína poskytla arabským zemím příklad, že západní investice se nemusí nutně krýt s posunem k dodržování lidských práv nebo demokratizací.
Landisova analýza také předpokládá, že po přistoupení k ENP by Sýrie automaticky zaznamenala obecný, pozitivní ekonomický pokrok. Nicméně země je stále podrobena omezujícím státním a soukromým monopolům a ekonomové přiznávají, že aby hospodářství mohlo skutečně vzkvétat, musí dojít k jeho reformě, ať už s nebo bez ENP. I když syrská ekonomika momentálně roste, už teď jeví známky stejně nerovnoměrné distribuce bohatství jako v Egyptě, kde po přistoupení k ENP zůstal rozvoj značně nevyvážený.
Rozdíl mezi bohatými a chudými se v Egyptě stále zvětšuje a přispívá k nestabilitě, neboť městská chudina nevidí v ENP žádný přínos. V Sýrii, kde se nůžky mezi bohatými a chudými také rozevírají, by ENP mohla situaci ještě zhoršit, místo aby podpořila středostavovskou stabilitu, jak předpovídá Landis.
Ztracené ideály
Landis nicméně správně poukazuje na to, jakým způsobem západní politika izolace ovlivnila chování Sýrie v minulých čtyřech letech. Kromě toho, důvody odepření vstupu Sýrii jsou poněkud pochybné. Precedens minulých přizvání zemí do ENP nasvědčuje, že roli hrály spíše politické a ekonomické, než morální pohnutky. Od položení základů této politiky jsou bruselská kritéria pro přijetí plná rozporů. V roce 2004 bylo přičlenění Sýrie zamítnuto vzhledem k tomu, že se odmítla vzdát zbraní hromadného ničení, nicméně Izrael v roce 2000 přistoupil bez jakékoli zmínky o jeho nedeklarovaném jaderném arzenálu. Stejně tak Egypt od ENP stále dostává obrovské sumy v rozvojové pomoci, přestože neplní své závazky týkající se lidských práv, spravedlivé vlády a demokracie.
Smlouva mezi Sýrií a EU by tak byla konzistentní s minulostí, kdy ENP podřídila své základní zásady momentálním politickým prioritám. Evropské pokusy odlákat Sýrii od Íránu a minimalizovat její vliv v Libanonu jsou hlavním motivem pro tuto smlouvu, ne podpora dobrého vládnutí, lidských práv, nebo demokracie. Než činit ze Sýrie příklad, jakým je Evropa schopna prosazovat své vznešené ideály, evropští představitelé by se měli chopit příležitosti a popřemýšlet o selháních ENP v její současné podobě. Ač je hlavním obchodním partnerem států na Středním východě, EU tam nedokázala prosadit podobné vnitrostátně liberalizující politické reformy podobné těm, které byly po roce 1989 tak rychle přijaty ve východní Evropě. Je na čase přijít s lepším způsobem, jak tuto ekonomickou sílu proměnit ve skutečný vliv.
