Vyberte si jazyk
„Smetánka“ světového finančnictví se shromáždila v newyorském hotelu Plaza. George Soros, John Paulson, Mario Monti, a Stephen Schwarzman debatují o situaci v Evropě, která znovu znepokojuje svět.
Neděle 27. května 2012, New York, Plaza Atheneum. V salónu hotelu na Upper East Side, zařízeném nákladně a poněkud starosvětsky, zdůrazňuje diskrétní osvětlení jemné záhyby nařasených závěsů a dává vyniknout zlatému sametu empírových křesel. Vlivný newyorský manažer zde shromáždil výkvět finančního světa, plus několik vysoce postavených diplomatů. Dnes večer proti sobě uprostřed stolu sedí John Paulson a George Soros. Impérium prvního má cenu 37 miliard dolarů, toho druhého 28 miliard.
Přítomen je i šéf firmy Blackstone Stephen Schwarzman, který vládne nad 100 miliardy dolarů. Na Wall Street, víc než kdekoliv jinde, je bohatství vždy relativní. Vedle finančníků sedí hrstka velvyslanců. Ti si sem přišli poslechnout názory obou proroků na Evropu, která nyní v květnu 2012 znovu znepokojuje zbytek světa. Bývalý eurokomisař a poradce banky Goldman Sachs Mario Monti, který se podobné diskusní večeře účastní poprvé, se zájmem naslouchá začátku debaty. Po odchodu svého krajana Tommase Podoa-Schioppy, se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů starého kontinentu.
O dvacet čtyři hodin dříve se objevily zvěsti o chystané alianci CDU a FDP proti německé kancléřce Merkelové. Začalo to listem Spiegel Online. Internetová verze hamburského týdeníku dala incidentu vzniknout 25. května odpoledne, když pod titulkem „Pakt, který zpečeťuje konec eura“ publikovala článek o tom, že kancléřka by se v Bundestagu brzy mohla ocitnout v menšinovém postavení a nové volby by se tak konaly na konci roku 2012.
Pod střízlivým názvem „Návrh koaliční smlouvy“ představuje dvoustranný, nepodepsaný dokument bez hlavičky, který je k dispozici na webových stránkách listu, hlavní obrysy nové smlouvy mezi Křesťanskými demokraty a Liberály. Obě strany se zde zavazují ke „spořádanému odchodu“ z eurozóny, a to k 1. lednu 2014. I zdroje článku jsou anonymní, až na šéfa parlamentní většiny v Bundestagu Volkera Kaudera, který jednoznačně dementuje a odmítá „nezodpovědné spekulace“. Nejenže pravděpodobně rozruší investory, exkluzivní zpráva Spiegelu též hrozí uzavřít přístup na finanční trhy Španělsku a Itálii a to právě v momentě, kdy německá ústavní blokáda zpochybňuje evropský stabilizační mechanismus. Evropa se tak znovu nachází na okraji propasti.
„Je tragické vidět, do jaké míry nebyla Evropa a především Německo schopny poučit se z Velké hospodářské krize,“ započne diskuzi Soros. „Nechat zátěž vyrovnání na deficitních zemích je šílenství. Uvrhne je to do recese. Doslova je to zničí. Ale upřímně řečeno, já tomu dobrovolnému odchodu Německa z eurozóny, jak se o tom píše v tisku, nevěřím. Většina Němců se mýlí, to ano, ale většina z nich nejsou sebevrazi.“
„Georgi, když vás tak člověk poslouchá, chápe sice rizika rozpadu eurozóny, ale méně už ta, která jsou spojená s její konsolidací.“
„To je právě ten paradox. Je pozoruhodné, do jaké míry zůstávají obě alternativy stejně otevřené, i přes zatím tragický vývoj událostí. Největšího pokroku bylo dosaženo na úrovni institucí. Tam byly vytvořeny nové a zajímavé základy. Šikovná iniciativa, která po rozhodnutí Ústavního soudu vedla k vytvoření onoho „Kirchbergského klubu“, byla mistrovským kouskem. A nikdy si dostatečně neuvědomíme, do jaké míry se Centrální evropské bance podařila úspěšná revoluce. Vše, co bylo od roku 2010 vytvořeno, by mohlo vést ke vzniku Evropské pokladny, po čemž jsem já osobně vždycky volal. A nebyl jsem sám. Dominiqua Strauss-Kahna se stejnou myšlenkou v dubnu 2010 na King’s College vypískali. A Jean- Claudu Trichetovi se nedařilo minulý rok o nic líp. Ale nyní se k této myšlence pomalu přiklání víc a víc lidí. Jen masivní změna daňového systému v eurozóně, řízená federální fiskální autoritou, by umožnila nad krizí zvítězit.“
„Díky Georgi. Nevím, zda vaše slova brát jako spíše optimistická, či pesimistická. Mario, chcete na to reagovat?“
„Já samozřejmě souhlasím, a řekl bych že i dvojnásobně, s Georgovým názorem: situace je vážná, ale není úplně zoufalá. Co se týče té otázky Evropské pokladny, ta je samozřejmě klíčová, já sám bych to shrnul jako dilema. Na jedné straně máte Bundestag, který by v podstatě chtěl, aby tato pokladna byla zodpovědná jemu samotnému. Na druhé straně stojí Evropský parlament, který si též přeje, a dodává k tomu dobré argumenty, aby mu národní ministři hospodářství dokazovali, že skutečně jednají ve společném evropském zájmu. To je protichůdná instituční a ústavní situace, která je jednoduše nerozpletitelná. Abych byl upřímný, žádné očividné řešení tu nevidím.“
„Takže v podstatě hledáte politického génia, který by to dokázal rozřešit.“
„Jestli nějakého znáte, ať se v Bruselu přihlásí. Ale vážně, nechtěl bych dělat dojem, že se snažím vážnost situace zlehčovat. Evropa potřebuje moře hotovosti...“
Načež zvedne oči ke svým čínským a ruským sousedům…
„Moře hotovosti. Nic víc, nic míň. A buďte si jistí, společný trh by konec jednotné měny nepřežil, protože v Německu, přiškrceném přehodnocením své měny, by byl obrovský tlak na to, nechat padnout veškerou evropskou disciplínu, aby se takříkajíc podpořila konkurenceschopnost. Pokud však Evropské unii odeberete jednotnou měnu a jednotný trh, mnoho z ní nezbude. Pro zbytek světa by to v posledku představovalo konec multilateralismu. Proto chci položit otázku: Kdo by měl zájem na tom, aby svět fungoval pouze na bilaterálních vztazích? Věřte mi, nikdo.“
„Předpokládal byste v Evropě finanční krach?“ obrátí se hostitel na Paulsona.
„Krach, to nevím. Krach nikdy nemůžete předvídat,“ odpoví mu s úsměvem Paulson. „Ale každopádně brutální vyrovnání, to si myslím ano.“
