Dobré nápady, které přicházejí pozdě

Možná, že včerejší čísla [z 16. srpna] o německé ekonomice, která udává v eurozóně krok, Berlínu umožnily pochopit, že jsme všichni na jedné lodi.Pařížská schůzka Nicolase Sarkozyho a Angely Merkelové je předzvěstí významných změn, kterých bylo, jak je tomu už v Evropě ostatně pravidlem, zapotřebí již před několika měsíci a které by umožnily vyhnout se mnoha problémů a mnoha obětem. Doufejme, že dnes, když už jsou zveřejněné, se ukáží jako dostatečné. Hospodářskou vládu eurozóna potřebuje už dlouho. Kdyby byla zavedena spolu přesně danými pravidly a postupy, Itálie by byla ušetřena ponížení z minulého týdne [v podobě dopisu v němž ECB italské vládě detailně představila úsporná opatření, která je třeba naléhavě zavést].

Pařížská schůzka byla skvělou příležitostí k tomu začít napravovat chyby, které francouzsko-německé duo napáchalo od nešťastného summitu v Deauville v říjnu 2010 a vyplnit nedostatkysummitu z 21. července. Některým negativním dopadům těchto chyb se bohužel nebude moci zabránit, některým ano. Nominace politického prezidenta eurozóny je z hlediska nejkompletnějších a demokraticky nejlegitimnějších řešení nesmělým pokrokem, který se však protiví zejména nejsilnějším státům. Poukazuje na úpadek „mezivládní metody“ (Evropy spravované zejména přímými vztahy mezi vládami, nikoliv ústředními institucemi).

Ze současných obtíží se nedostaneme bez efektivnějšího mechanismu, který státům zabrání porušovat pakt stability. Nejlepším způsobem jak omezit nejistotu finančních trhů by mohlo být zavedení „téměř automatických sankcí“, které požaduje Evropská centrální banka (ECB) a o kterých včera opět mluvil nizozemský premiér. Avšak Nicolas Sarkozy dorazil do Deauville jen proto, aby přesvědčil Angelu Merkelovou, aby od těchto „téměř automatických“ sankcí upustila, protože se obával, že by postihly právě Francii.

Je málo pravděpodobné, že by vytvoření politické funkce „pana euro“ a ústavního „zlatého pravidla“ o vyrovnaném rozpočtu v každém z členských států mohlo vyvolat stejný efekt. Směřování k vyrovnanému rozpočtu do budoucna představovalo klíčové pravidlo obsažené v první verzi paktu stability eura. V roce 2003 bylo pozastaveno díky vůli Německa i Francie. Pokud bude nový, lehce posílený, mechanismus společné hospodářské vlády funkční, může otevřít cestu emisím společných dluhopisů zemí eurozóny, „eurobondům“. Ale v žádném případě ne dříve. A v tomto bodě mají pravdu Němci, když říkají, že je třeba nejprve zastavit riziko, že některé státy budou v pokušení chovat se nezodpovědným způsobem.

Překvapením je znovunastolení otázky daně z finančních transakcí, ne nepodobné té, kterou jeden čas hlásaly různá alternativní hnutí a která se označuje jako Tobinova daň. Kdyby se ji povedlo zavést, bylo by to skvělé, nicméně velký počet států ji zavést nechce (Velká Británie o tom neuvažuje ani náhodou) a navíc, ty země, které by ji zavedly by byly znevýhodněny a došlo by v nich k poklesu transakcí. Skutečnost, že Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová dospěli k závěru, že bude zapotřebí tuto daň oprášit, odhaluje další kolosální chybu spáchanou v Deauville a oživenou 21. července.

„Spoluúčast soukromého sektoru“ na řešení dluhové krize, jak požaduje Německo, s cílem přimět banky, aby zaplatily část účtu, přijalo pouze Řecko, potopilo slabé státy, aniž by bankéři hnuli brvou, přesně podle předpovědi ECB. Mezitím se růst zpomalil, a to i v Německu. A najednou přicházíme na to, že mezi evropskými „dvěma rychlostmi“, kterých jsme se tolik báli není zas takový rozdíl. Největší dojem však dělá revize snížení HDP: Dokonce ani Německo se nedostalo na předkrizovou úroveň. Přesto se vyplatí zůstat v klidu: Německá ekonomika je i nadále stabilní, ačkoliv i jí se současné zpomalení ve světě dotýká. Není vyloučeno, že v nadcházejících měsících – jak v to ostatně doufají ostatní evropské státy – ji nepodpoří nikoliv vývoz, ale domácí spotřeba.

Pohled z Belgie

Z Van Rumpuye se stává „pan Euro“

„Merkelová a Sarkozy dělají z Van Rompuye ,patrona eura’,“libuje si De Standaard den po schůzce francouzského prezidenta s německou kancléřkou, během které „oba lídři potvrdili to, co již nějaký čas viselo ve vzduchu: Herman van Rompuy, předseda Evropské rady, by podle nich měl předsedat mítinkům lídrů zemí eurozóny.“ Podle mínění bruselského deníku se jedná o „symbolicky významný krok“ a list též připomíná, že „z důvodů vážnosti krize Van Rompuy již v minulosti tuto roli na sebe několikrát vzal – naposledy21. července. Nyní by post měl být učiněn oficiální funkcí, něčím jako ,vládou nad eurem’.“ De Standaard dále vysvětluje, že Merkelová se Sarkozym očekávají, že „pan Euro“ bude normálně předsedat euro summitům dvakrát do roka, avšak v případě „akutní krize“ budou moci být zorganizovány schůzky častěji.