Říká se tomu „černý turismus”. Nejznámějším příkladem je nacistický vyhlazovací tábor Osvětim-Birkenauv Polsku. Každým rokem ho navštíví téměř milion návštěvníků. A nejsou mezi nimi jen poutníci. Jiní raději hledají dobrodružství v liduprázdné oblasti, která obklopuje jadernou elektrárnu v Černobylu na Ukrajině. Její reaktor číslo 4 v roce 1986 explodoval. Další zvědavci prohledávají kopce Culloden Moor ve Skotsku, kde britské jednotky pod vedením vévody z Cumberlandu, přezdívaného „řezník“, v roce 1746 rozdrtili Jakobity.
Na mapě „černého turismu“ má své místo i Rumunsko. „Řada turistů se vydává za drákulovskou legendou na hrad Bran,“ potvrzuje Traian Badulescu, mluvčí Národní asociace cestovních kanceláří. Dodává, že „jiná podoba černého cestovního ruchu jde ve stopách revoluce z roku 1989.“ Na místě budov ve městě Sihoť, kde se nacházela věznice, byl v roce 1993 vybudován Pomník sihoťským obětem komunismu a odboje. Věznice byla postavena v roce 1987 za Rakouska-Uherska. Po roce 1918 si v ní odpykávali trest zločinci odsouzení podle veřejného práva a poté, v začátcích komunistického režimu, v ní byli vězněni disidenti.
Ceausescova "zlatá éra"
Na oficiálních stránkách „Památníku Sihoť“ se lze dočíst, že „Káznice se považovala za ‘zvláštní pracovní jednotku’ nazývanou ‘Dunajská kolonie’, ale ve skutečnosti se jednalo o místo, kde byla vyhlazována elita národa.“ „Vězni byli drženi v otřesných podmínkách, dostávali mizernou stravu a během dne se nemohli ani natáhnout na kavalce v celách, kde chybělo topení. Nesměli se ani dívat ven z oken. Vězeň, kterého dozorci označili za vzpurného, byl potrestán 'temnicí', kobkou bez světla. Na oknech byly namontovány okenice, aby nebylo vidět nic jiného než nebe.“
Po vstupu Rumunska do OSN v roce 1955 byli někteří vězni propuštěni, jiní přemístěni do hlídané rezidence a věznice zase začala sloužit kriminálníkům. V roce 1977 se nepotřebná trestnice přebudovala na továrnu na výrobu košťat, pak na sklad soli, který fungoval až do roku 1993, kdy budovu převzala Nadace občanské akademie, aby ji přeměnila v muzeum. Jedenapadesát bývalých cel tak nyní slouží jako výstavní prostor. „Muzeum zachovalo strukturu budovy z 50. let. Návštěvník tak má možnost přesně vidět, jak vězni žili na kovové posteli s přikrývkou a slaměným polštářem,“ vysvětluje muzejník Robert Fürtos. Na zdech rampy, která vede k prostoru vyhrazenému pro „rozjímání a modlitby“ jsou vyryty jména 8 000 osob, které v rumunských komunistických vězeních zemřely.
Výstavy jsou seřazeny chronologicky od 40. do 80. let. Každému sálu je vyhrazeno jedno téma, jako například deportace a protikomunistický odboj v horách. Nejzajímavějším sálem je bezesporu místnost věnovaná „zlaté éře“, tedy období „komunistického kýče“. Návštěvníci, kterých je každoročně více než 50 000, z toho zhruba 15% cizinců, mají díky němu možnost nahlédnout do atmosféry kultu osobnosti období Nicolae Ceausesca a mohou v něm například obdivovat obrazy „milovaného vůdce“ s dětmi v náručí.