Evropští politici neslyší

Když německý filozof Jürgen Habermas pronese něco o Evropě a jeho vlastní zemi, Němci mu naslouchají. Tento zanícený Evropan s mnoha obdivovateli ve Spojených státech se vyjadřuje k současnému dění pouze tehdy, když získá pocit, že věci jdou od desíti k pěti. A tak když uprostřed pokračující krize eura nedávno v Berlíně přednesl svůj projev, publikum si úplně podmanil. Obvinil v něm totiž politické elity z toho, že neplní svoji odpovědnost sbližovat Evropu s občany.

Habermas na fóru organizovaném Evropskou radou pro zahraniční vztahy prohlásil, že „proces evropské integrace, který vždy probíhal bez vlivu evropských obyvatel, nyní dospěl do slepé uličky.“ „Nepromění-li se zavedený systém správy v takový, který by více zapojoval veřejnost, nemůže se dále posunout ani o píď.“

Politické elity „strkají hlavu do písku,“ řekl a dodal: „Tvrdošíjně si trvají na svých elitářských projektech a dále připravují evropské obyvatele o jejich hlas.“ Ti, kteří s Jürgenem Habermasem souhlasí, často poukazují na chování Josého Manuela Barrosa, předsedy Evropské komise, která je exekutivním tělesem EU. Podobně jim vadí Herman Van Rompuy, předseda Evropské rady, která reprezentuje sedmadvacet členských států.

V průběhu několika posledních měsíců se totiž ani jednomu z nich nepodařilo širší veřejnosti vysvětlit, co se to vlastně s Evropou a eurem děje. Když poskytují rozhovory, mají tendenci obracet se na elitní publikum. Ani jeden z nich nepromlouvá k občanům. „Pochybuji, že je vůbec kdy napadlo uspořádat nějaká setkání na radnicích,“ říká Pawel Swieboda, ředitel nezávislé výzkumné organizace DemosEuropa sídlící ve Varšavě.

„Takovými setkáními se vůbec neobtěžují, protože nejsou voleni,“ dodává Němec Reinhard Bütikofer, lídr Strany zelených v Evropském parlamentu.

José Manuel Barosso a Herman Van Rompuy byli vybráni za zavřenými dveřmi. Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy se ohledně evropských otázek na širší veřejnost příliš neohlížejí. Mají silný vliv na to, kdo v Bruselu vládne. Analytici tvrdí, že dávají přednost slabým vůdcům, kteří jsou jim pak zavázáni. Naproti tomu Reinhard Bütikofer jako volený zákonodárce minulý týden uspořádal řadu schůzí na radnicích severovýchodní německé spolkové země Meklenbursko – Východní Pomořansko. Jeho strana doufá, že tam příští měsíc bude zvolena do regionálního parlamentu.

Ti kdo argumentují, že by Evropské unii prospělo více demokracie, aby tak její vedoucí představitelé v Bruselu měli skutečnou legitimitu a byli nuceni svá rozhodnutí obhajovat před veřejností, čelí dvěma zásadním překážkám. První je odhodlání národních parlamentů podržet si co nejvíce z moci, která jim ještě zbývá. V současné době se už dvě třetiny všech zákonů schvalují v Bruselu a pak jsou pouze předány národním parlamentům k formálnímu odkývnutí. Není divu, že krize eura německé zákonodárce tak zneklidňuje.

Plán na zavedení ekonomické vlády na úrovni EU, poněkud nejasně vysvětlený Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym po jejich schůzce v Paříži minulé úterý, v důsledku znamená, že by Brusel mohl zasahovat do národních rozpočtů a daňových systémů Německa. Takový dozor je logickým krokem na cestě k větší ekonomické integraci. Ale zeptejte se zákonodárců, kde zůstaly demokratická zodpovědnost a transparentnost? Pan Habermas tvrdí, že ani neexistují.

Druhou překážkou je, že více demokracie by znamenalo znovuotevření smluv EU, které mimo jiné určují, jakým způsobem jsou představitelé v Bruselu voleni a jak mají jednotlivé instituce fungovat. „To je pro legitimitu velký problém. Pokud chcete získat větší legitimitu legitimními prostředky, pak to znamená, že bude nutné tyto smlouvy změnit,“ říká Krzysztof Bledowski, expert na Evropu, ekonom a ředitel Sdružení výrobců, což je lobby se sídlem v Arlingtonu ve Virginii, která vývoj v Evropě pozorně sleduje.

Žádný z představitelů Evropské unie však nemá zájem na tom, aby se pracně dojednané smlouvy znovu otevřely. Unie by nicméně mohla být demokratizována postupně, po kouscích. Ale jak poznamenává pan Swieboda, „Evropská unie funguje na základě jisté metody, určitých procesů. Ty mají přednost před demokracií.“

Závažná rozhodnutí jako zavedení eura nebo rozšíření Evropské unie bývají nejdříve příjímána po krůčcích. To jejich oponentům v daném okamžiku prakticky znemožňuje posbírat dostatečnou veřejnou podporu ke vzdoru. Ale jakmile takový proces nabere na obrátkách, pak je ještě daleko těžší jej zastavit. Evropská komise i členské státy vždy argumentují, že nějakou roztržku si nelze dovolit, že by byla příliš riskantní a nákladná. A kromě toho budou mít údajně ve výsledku z užší integrace prospěch všichni.

Pravda je, že Evropská unie by ve své současné podobě nemohla existovat bez „méthode Monnet“, jak se jí někdy po otci zakladateli Jeanu Monnetovi přezdívá. Pod jeho vedením byla v padesátých letech minulého století přijata první dílčí rozhodnutí o integraci evropského uhelného a ocelářského průmyslu.

Tato metoda nás postupně, jeden neúprosný krok za druhým, dovedla až ke společnému trhu pro všechny výrobky. Ale stejná metoda byla rovněž využita pro vstup Řecka do eurozóny v roce 2001, i když ekonomové a investoři upozorňovali, že deklarované řecké výsledky mohou být nadhodnocené. Stejný scénář se opakoval i v roce 2008 během vstupu Bulharska a Rumunska do EU, kdy soudní a bezpečnostní orgány varovaly před endemickou korupcí a nelegálním kšeftováním v obou zemích. Jejich hlasy nebyly vyslyšeny. Celý proces se prostě nedal zastavit.

Kritika takového způsobu rozhodování rovněž není vítána. „Odpověď zachovávající status quo zní, že sama Evropa je odpovědí, a tak by neměla být zpochybňována,“ říká Pawel Swieboda. „Pokud například berete v pochybnost Komisi, pak už jste považován za euroskeptika.“ Tento přístup rehabilituje populistické, euroskeptické strany. Proevropané je označují za protievropské. Ale populistické strany, kterým se pravicové strany hlavního proud stále více podbízejí, mají nicméně pravdu v jednom bodě: Unie nenaslouchá svým občanům.

„Chybí nám skuteční evropští vůdci,“ říka Andrea Römmeleová, profesorka komunikace v politice a občanské společnosti z berlínské Hertie School of Governance. „Vzhledem k množství navzájem propojených národních a evropských otázek je opravdu velmi potřeba, aby evropští představitelé s veřejností komunikovali a Evropu posilovali.“

Krize eura je ukázkovým příkladem, že právě tohle evropští lídři nedokážou. Zastánci další integrace tvrdí, že až, nebo zdali se vůbec Evropa dokáže vymanit z této poslední krize, představitelé v Bruselu a hlavních městech členských států prostě nebudou moci pokračovat jako doposud. Neotevřou-li se dveře Evropské unie odpovědnosti a demokracii, Evropa padne v plen populistům.

Ekonomická vláda eurozóny

Herman Van Rompuy - Muž pro všechno

Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy se vrátili k myšlence udělat z Hermana Van Rompuye „pana euro“. „Od svého zvolení do čela Evropské rady v roce 2010 udělal bývalý belgický premiér jasno ve dvou věcech,“píše na toto téma list ABC. Ukázal, „že si je vědom toho, že jeho jmenování bylo jasným plodem vůle představitelů francouzsko-německé osy, a že svůj mandát chápe jako misi na záchranu sociálního státu, pilíře sociálně-politického uspořádání starého kontinentu čelícího výzvám globalizované ekonomiky“.

Důkazem, že „tento muž ví, co dělá“, je podle madridského deníku „to, že na francouzsko-německou nabídku týkající se jeho nové role v čele evropské ekonomické vlády, do níž představitelé francouzsko-německé osy vložili naděje na záchranu eura, neodpověděl“. Jeho první reakcí byla oficiální návštěva Norska, země, která není členem Unie ani eurozóny, která je ale na Evropě a její měně závislá – jako kdyby se nic nestalo.“