Nepovedený finský kalkul

Chaos, který vznikl v důsledku požadavků na záruky za půjčky Řecku, představuje v tradičních postojích Finska v rámci Unie zásadní výjimku [Helsinki si vyjednaly, že jim Řecko za jejich účast na záchranném plánu poskytne finanční záruku]. Důvěra, jíž se Finsko těšilo, kompromisy, k nimž dokázalo najít cestu, jeho image budovatele a zastánce Společenství, kterou si vytvořilo, to vše vzalo za své.

Obavy z pomsty ostatních členských států EU na poli politickém nebo hospodářském jsou možná zbytečné, na mezinárodní scéně je ale důležité vědět, jak činy toho kterého státu interpretují ty ostatní. Finsko přišlo o pozici síly: Jeho vliv oslabil, stejně jako obratnost, s jakou dříve prosazovalo vlastní cíle. Tímto gestem utrpěla nejen jeho image, ale i schopnost vyjednávat.

Až se premiér Jyrki Katainen (konzervativní Národní koaliční strana) vydá na evropské summity, kde bude muset vysvětlovat finské ambice, bude dlouho považován za představitele země, která si bere ty lepší kousky a zbytek nechá. Na ministryni financí Juttu Urpilainenovou (sociální demokratka) se bude pohlížet jako na tu, která upřednostňuje zájmy své země před zájmy eurozóny jako celku.

Samozřejmě se může stát, že některá země, bude-li to v jejím zásadním národním zájmu, bude hájit tvrdou a sobeckou politickou linii a nebude brát ohledy na názory ostatních. Tentokrát byl ale takový přístup zvolen čistě jen z krátkodobých vnitřních politických důvodů. Bylo potřeba něco lidem v předvolební kampani a v době sestavování vlády [letos na jaře] slíbit, aby nezvítězili Praví Finové [populistická protievropská strana].

Lze si tedy představit, v jakém rozpoložení finští ministři s Řeckem vyjednávali: Na jedné straně pravda a korektnost, na straně druhé politika. Za takové situace je možné, že získání záruk za půjčku bylo nakonec to nejlepší, co se mohlo stát. To ale neodpovídá požadavkům jednoty Evropské unie. Reakce Evropy se dala očekávat: Takhle to nepůjde. Národní koaliční strana, která na záruky za půjčku pohlíží s menším nadšením, nemůže svůj postoj příliš měnit, protože by tím rozjitřila vztahy se sociálními demokraty (SDP) a oslabila premiéra. Katainen proto záruky požadoval, a to i na summitu.

Nyní, když německá kancléřka Angela Merkelová dohodu mezi Helsinkami a Aténami odmítla, má vláda čas hledat alternativu. Finsko se nicméně nemůže z finanční podpory Řecku vyvléci, neboť by tím otevřelo cestu dalším zemím, které se z vnitřně politických důvodů nechtějí na půjčce podílet. Couvnout je těžké, protože by to znamenalo politický nezdar jak na národní, tak mezinárodní úrovni.

Názor

Být osamělým jezdcem je riskantní

Finsko se musí rozhodnout, zda se chce angažovat na evropské úrovni, nebo zůstat stranou. Političtí představitelé pak musejí objasnit, jakým způsob bude země hájit své zájmy, a vybrat přitom jednu z možností. Politici už nesmějí dál slepě následovat cesty vytyčené populisty a musejí jasně vysvětlit, proč je setrvání v týmu tím nejlepším řešením.

Budoucnost Evropské unie nezávisí na jejích vzdálených a zřejmě strach nahánějících organizacích, ale spíše na členských státech a jejich politických představitelích. Finsko je dobrým příkladem. Pokud se naši představitelé uchylují k vedlejším otázkám, jako jsou záruky požadované na Řecku, a neangažují se v obhajobě myšlenky, že blaho každého Fina zcela závisí na tom, co se děje ve zbytku světa, a že jednáme-li dnes na vlastní pěst, zaplatíme za to zítra neúspěchem, vystavujeme se velkému nebezpečí.