Vyberte si jazyk
Šest měsíců po vypuknutí protestů proti režimu Muammara Kaddáfího sezvali Nicolas Sarkozy a David Cameron do Paříže představitele šedesáti zemí a nevládních organizací, jakož i představitele libyjské Národní přechodné rady s cílem uzavřít etapu vojenských operací a nastínit období politického přechodu k demokracii a rekonstrukce „nové Libye“. Konference ale probíhá na pozadí libyjského ropného bohatství.
Libération hovoří o „vítězné zkoušce ohněm v Libyi, která Francii navrací do sedla a uvádí ji opět do souladu s novým arabským světem“ a o „diplomatické bleskové válce provázené smělým riskem na poli vojenském“. Riskem, z něhož „by francouzské ropné společnosti mohly mít velký užitek“.
Strach o svou část libyjského koláče
„Tak to alespoň stojí černé na bílém v dokumentu, k němuž získal deník Libération přístup. Jedná se o text podepsaný Národní přechodnou radou (NPR), orgánem vytvořeným na přechodné období libyjskými povstalci. Je sice všeobecně známo, že NPR se v daný čas nejlépe zachová k těm zemím, které se nejvíce angažovaly na straně povstalců, a to jmenovitě formou tučných ropných kontraktů, dokument ale jasně ukazuje, že takto vyčíslené závazky už byly zpečetěny před několika měsíci.“Podle deníku totiž NPR podepsala už 3. dubna, tj. 17 dní po přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973, dopis adresovaný katarskému emírovi, jenž sehrál roli prostředníka mezi Francií a NPR, v němž je upřesněno, že na základě ropné dohody s Francií uzavřené výměnou za uznání NPR coby legitimní představitelky Libye připadne Francouzům 35 % celkových zásob surové ropy.
Francouzský diplomatický triumf a jeho energetické důsledky nanejvýš zneklidňují Itálii. Bývalá koloniální mocnost, která do koalice s Paříží a Londýnem v čele vstoupila jen velice neochotně, se nyní obává, že z dělení libyjského „koláče“ vypadne. Co se stalo s Itálií, která „bývala prvořadým hospodářským partnerem Libye, s níž ji pojil ‚přátelský pakt‘ podepsaný za cenu mezaliance“?ptá se La Stampa. S tou „Itálií, která bude nyní až druhá na řadě a jejíž ENI [italská ropná společnost] si bude muset v budoucnu vybojovat nové energetické smlouvy na Francouzích a Britech“? Tahle Itálie se teď „snaží zachránit své kontrakty pochlebováním Národní přechodné radě“, domnívá se deník.
„Podivnou válku v Libyi si přály především Paříž a posléze Londýn. Nicolas Sarkozy se proto pokusí sklidit plody své angažovanosti tím, že povede hospodářskou obnovu země. Přítomnost Itálie v Libyi nabere v důsledku toho zcela nové dimenze,“soudí Marta Dassùová opět na stránkách listu La Stampa. Italská politoložka poukazuje na historické nepřátelství obyvatel Kyrenaiky – regionu, v němž se zrodilo povstání – vůči Italům, omezující dosah italských diplomatických iniciativ.
Libye, kápni božskou
„Itálie měla v libyjské podivné válce hodně co ztratit. A přitom neztratila. [Nedávná] návštěva šéfa ENI v Benghází potvrzuje, že je s to své vlastní energetické dohody uhájit.“ „V zájmu Evropanů, rozdělených v názoru na válku, je nyní podpora dohody mezi Kaddáfího nástupci. Iluze francouzsko-britského spoluvlastnictví už v minulosti ve Středomoří selhaly. A selžou znovu, pokud se Evropané v Libyi budou jen přetahovat o „koláč“. Společným zájmem Evropanů i Libyjců je nemuset litovat Kaddáfího odchodu. Pak bude byznys nakloněn tomu, kdo ho dokáže dělat. To je jediná přijatelná soutěž, která může mezi demokraciemi starého kontinentu existovat.“
Ani Velká Británie není naivní, co se poválečných možností týče. Jak zdůrazňujeThe Independent, „účastníci budou na místě, aby zjistili, kde by jim mohly plynout zisky“. „Kdo si zajistí smlouvy na odvoz odpadu, dodávku vody nebo přívod ropy do přístavů v této na fosilní paliva bohaté zemi? Západu se nabízejí nesčetné možnosti, jak se zapojit, a proto jsou také Libyjci a Arabové ohledně jejich ‚humanitárních‘ úmyslů tak skeptičtí.“
Právě s cílem předejít tomu, aby „politická situace nesklouzla do boje za osobní obohacování“,navrhuje list Financial Times zavést „v oblasti energetiky účinný systém anti-establishementu“ a „širokou ústavní dohodu, aby měli Libyjci možnost sami sobě vládnout jako svobodný lid“.
Německo
Nestranný pozorovatel nadále přihlíží
Zatímco se diskutuje o přestavbě země a obchodních smlouvách dostává se Německo, které se na vojenských operacích v Libyi nepodílelo, do úzkých. V horkém křesle se nachází především ministr zahraničí Guido Westerwelle, píše list Süddeutsche Zeitung. Po úspěšném intervenci NATO Westerwelle řekl, že by stejně dal přednost uvalení embarga na Tripolis před leteckými útoky. Po nátlaku kancléřky Angely Merkelové vzal svá slova zpět. Podle bavorského deníku „má však stejně pocit, že jím ostatní politici pohrdají, ať je jejich vlastní názor na intervenci NATO v Libyi jakýkoliv. Od okamžiku, kdy Kaddáfí padl, se vše změnilo. Všichni vyjadřují ,respekt’ vůči NATO. Úleva po pádu Kaddáfího usnadňuje podporu války, jejíž cílem nikdy nebylo diktátora odstranit“.
