Vyberte si jazyk
Tohle rozhodně musí být ten nejhorší filmový polibek všech dob. Dvě mladé ženy stojí proti sobě před bílou zdí. Napnou krky, jejich rty se spojí, sanice se neobratně pohybují. Neprojevují ani náznak vášně. Vypadají trochu jako dva ptáci, pokoušející se vzájemně se nakrmit. Po téměř nesnesitelné minutě toho konečně na chvíli nechají. Jedna z nich oznamuje, že jí je na zvracení. Ještě jednou poněkud nemotorně propletou jazyky, aby se nakonec vzájemně poplivaly, pusou vydávaly neslušné zvuky, a to všechno ještě předtím, než na sebe začnou syčet jako kočky.
Attenberg, film řecké režisérky Athiny Rachel Tsangariové, ani pak nezačne být nějak normální. Jeho třiadvacetiletá hlavní hrdinka Marina je outsider. Představa jakéhokoli bližšího lidského kontaktu ji znechucuje. Je si však blízká se svým umírajícím otcem, kterému vypráví, jak si ho představuje nahého, „ale bez penisu“. Mezi její další kratochvíle patří poslech písní hudební skupiny Suicide (Sebevražda) a sledování dokumentárních filmů Davida Attenborougha. Pokud by se tahle praštěná holka někomu jevila jako ekcentrická fanynka indie rocku z romantické komedie, něco na způsob Zooey Deschanelové, pak vězte, že je jejím přesným opakem. Stejně jako film, ve kterém se objevuje, je Marina vzdorovitě výstřední, ale také inteligentní, citlivá a svým způsobem rozumná.
Světoví milovníci filmu určitě poznamenají, že Attenberg není jediný báječně podivný film, který v poslední době vzešel z Řecka. Vloni jsme tu měli Psí zub Jorgose Lanthimose, bizarně chladnou studii rodinného zla, ve které jsou tři dospívající děti uvězněny ve vlastním domově a systematicky dezinformovány o světě venku, a to do té míry, že se domnívají, že kočky jsou brutální vrazi, zombie znamená malý žlutý květ a že incest je každodenním povyražením.
V posledních letech se obraz Řecka ve světě rázem proměnil ze středozemní prázdninové idylky a tlustých řeckých svateb na rozhádané problémové místo. A nejen z hospodářského hlediska – nezapomeňme, že Řecko si vlastními pouličními nepokoji prošlo už v roce 2008. Takže se možná dalo očekávat, že jeho kinematografie rovněž dozná změny.
Rostoucí počet nezávislých a nevysvětlitelně zvláštních filmů, které se v Řecku nově objevily, přiměly pozorovatele nových trendů k ohlášení příchodu řecké nové vlny, anebo, jak ji někteří nazvali, „řecké podivné vlny“. Jestli toto chytlavé označení sedí a pokud tu vůbec nějaká vlna je, ať už podivná či jiná, Lanthimos a Tsangariová jsou bezesporu na jejím vrcholu. Psí zub získal cenu v Cannes a vysloužil si nominaci na Oskara a Ariane Labedová vloni za film Attenberg vyhrála cenu za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu v Benátkách.
Je to jen náhoda, že země v pravděpodobně největší bryndě na světě produkuje ty zřejmě nejpošahanější filmy na světě? Attenberg nemusí přímo vyprávět o řecké finanční krizi, ale svým způsobem reflektuje dnešní generaci Řeků a odkaz, který jim byl předán.
Film se odehrává v Aspra Spitia, průmyslovém městečku ze šedesátých let, které už zjevně zažilo lepší časy. Marinin umírající otec, architekt, truchlí nad nezdarem jeho utopického modernismu. „Místo ovčínů jsme postavili průmyslovou kolonii a mysleli si, že děláme revoluci,“ říká jí. „Zanechávám tě v náručí nového století, aniž bych tě cokoli naučil.“
I Psí zub by mohl být, přes svou abstraktní premisu, chápán jako obžaloba starší generace. V takovém kontextu mohou obrazy teenagerů se zavázanýma očima - klopýtajících po vlastní zahradě, otupujících sebe sama, jen aby ubili čas a citující americké filmy, aniž by jakkoli rozuměli tomu, co vlastně říkají - získávat určitou rezonanci.
Přes úspěch Psího zubu je Jorgos Lanthimos skeptický vůči názoru, že se v řecké kinematografii odehrává něco mimořádného. „No, pravdou je, že v určitém okamžiku mají lidi potřebu začít si něčeho všímat,“ říká. „Není to úplná náhoda, ale obávám se, že pro to není žádný základ. Neexistuje tu žádná společná filozofie, což je ale myslím dobrá věc. Společné je, že nemáme žádné finanční prostředky, takže musíme dělat naše vlastní, velmi levné a malé filmy.“
Jedna věc, která skutečně spojuje řeckou novou generaci, je posedlost rodinou, všímá si Tsangariová. „Je to řecká obsese. Důvod, proč jsou naše politika a ekonomika v takových problémech, je, že fungují jako rodina. Záleží jen na tom, s kým jste jedna ruka.“ V širším smyslu se mladí Řekové vzpouzejí tyranii vlastního původu, nostalgii Řecka po své historii. „Jednadvacáté století je něco, co se všichni snažíme rozvrátit.“
Jak jednoduché to bude zůstává otázkou. Lanthimosův nový film Alpy (samozřejmě produkovaný Tsangariovou) bude mít premiéru tenhle měsíc v Benátkách. „Je o skupině lidí, kteří se nabízejí, že zaskočí za zemřelé, aby je nahradili jejich příbuzným a přátelům,“ vysvětluje. „Takže v podstatě je o zdravotní sestře, která ve špitálu vyhledává lidi, kteří právě o někoho přišli a obrací se na ně jako na klienty. Je to celé dost směšné a tragické.“ Lanthimos si nicméně není jist, že po tomto filmu bude moci v Řecku natočit i další. „Věřil jsem, že úspěch Psího zubu to usnadní, ale už si to nemyslím. Nevím, jak dlouho se lidé budou moci obětovat pro umění.“
