Vyberte si jazyk
Před měsícem dosáhlo výnosové rozpětí mezi italskými a německými víceletými dluhopisy 413 bazických bodů, tj. 4,13 %. Bez okamžité intervence Evropské centrální banky (ECB) italské vládě hrozilo, že ztratí přístup na kapitálový trh, což by znamenalo platební neschopnost.
To proto adresoval Trichet Berlusconimu onen slavný dopis, v němž se ECB, jak nám bylo řečeno, zavázala k nákupu italských dluhopisů pod podmínkou, že naše vláda podnikne kroky směřující k vyrovnanému rozpočtu v roce 2013 a oživení růstu.
Intervence ECB byla založena na hypotéze, že nadmíru pesimistický trh nedůvěřuje schopnosti italské vlády splácet dluhy a oživit růst. Cílem tohoto intenčního dopisu bylo dodat operacím italské vlády větší důvěryhodnost. Vzhledem k několika strategickým kapitálovým akvizicím na sekundárním trhu mohla situaci stabilizovat.
K úspěšnosti této intervence ale bylo zapotřebí splnit jednu podmínku: Italská vláda měla být schopna urychleně přijmout adekvátní plán úsporných opatření. Přestože ECB nakoupila italské dluhopisy v masivním množství, byl to jen lék zmírňující obtíže. ECB tím, že spekulantům nažene strach, může jejich nátlak oslabit. Zisky jsou nicméně jen dočasné. Reálná situace se nemění, přičemž důsledky této intervence vyprchají takřka okamžitě.
To se ostatně také stalo. Zásah Evropské centrální banky a okamžitý návrh nové a ještě ambicióznější operace, který předložila italská vláda, stáhly výnosové rozpětí přechodně pod hranici 300 bazických bodů. Byla to ale jen pauza, nikoliv definitivní zvrat. Trh si chtěl být jistý, že ještě může věřit v nové kroky ze strany italské vlády.
Bohužel boje probíhající uvnitř vlády mají negativní dopady. ECB doufala, že k tomu, aby italskou vládu donutila dělat to, co měla dělat už od začátku července, postačí, když jí nadiktuje své podmínky. Její naděje se bohužel ukázaly být jen zbožným přáním. Italská vláda, jíž dodalo snížení výnosového rozpětí důvěru, pomalu zařadila zpátečku. Rušení provincií se nekonalo, „solidární příspěvek“ byl vyškrtnut a rozsah plánovaných operací byl výrazně snížen.
Evropská centrální banka tak řeší dilema. Pokud chce podporovat proces evropské integrace, musí Itálii potrestat, anebo přinejmenším její vládu, která nedodržela slovo. Podmínkou založení fiskální unie se všemi transfery, které to obnáší, je schopnost evropských institucí kontrolovat přehnaně utrácivé vlády. Bez těchto kontrolních opatření zmíněné transfery finanční krizi národních vlád pouze prodlouží, nikoliv vyřeší. Podporovat nadále Itálii, která přitom nedodržuje daný slib, znamená přijít do budoucna o veškerou kredibilitu, což by mohlo ohrozit budoucnost celé Evropské unie.
Na druhou stranu si ECB velice dobře uvědomuje, že ponechá-li nyní Itálii svému osudu, bude to znamenat zánik eura. Tím, že vládu tlačila k plnění povinností, paradoxně poukázala na vlastní nedostatek kredibility, čímž si zhoršila image. Proto je možné, že výnosové rozpětí dluhopisů i navzdory nákupům ECB zítra opět poroste. Bez podpory banky by dnes byla situace samozřejmě ještě daleko horší než 5. srpna. I kdyby se Evropský nástroj finanční stability (EFSF) rozhodl intervenovat, neměl by k tomu dostatek prostředků. A i kdyby ECB získala politickou podporu, neměla by čas nechat všem evropským parlamentům schválit navýšení EFSF.
Pokud ECB nechá Itálii na holičkách, ocitne se země – a tím pádem i její banky, které spravují značné množství státních dluhopisů – téměř nevyhnutelně v platební neschopnosti. Krize se snadno rozšíří na banky francouzské a německé se všemi důsledky, které si lze představit. Euro takový scénář jen těžko ustojí. Potrestat italskou vládu by jinými slovy znamenalo takovou katastrofu, že jí Evropská centrální banka pravděpodobně nemůže ani pohrozit. A protože nemůže udělat ani to, ztrácí důvěryhodnost. Domnívala se, že italskou vládu může snadno kontrolovat. A dnes se paradoxně stala její obětí. Jaké má tedy toto dilema východisko? Bylo by třeba, aby náš parlament vládu za její chování potrestal. Nejedná se ani tak o problém vládní většiny, jako spíše o otázku akceschopnosti a důvěryhodnosti vlády. Buď změníme kurz, anebo musíme Evropu opustit.
