Eurozóna: Madrid a Řím: dvě existence v krizi

8 září 2011 – La Vanguardia (Barcelona)

Jedna se podřizuje požadavkům Německa a ECB na zavedení úsporných opatření, druhá se vytáčí a zabředá do politických her. Přitom obě země, jak Španělsko, tak Itálie, jsou pro budoucnost jednotné měny klíčové.

V září 1996 došlo mezi Španělskem a Itálii k diplomatickému incidentu. Pár dní po výročním setkání vlád obou zemí, které se toho roku konalo ve španělské Valencii, oznámil José María Aznar na stránkách deníku Financial Times, že mu italský premiér Romano Prodi navrhl, aby obě země svůj vstup do eurozóny společně odložily. Důvodem měla být méně bolestivá adaptace obou zemí na tři podmínky stanovené Maastrichtskou smlouvou: slabá inflace, rozpočtový deficit pod tříprocentní hranicí a veřejný dluh nižší než 60 % HDP.

Svým charakteristickým tónem Aznar v britském deníku upřesnil, že Španělsko funguje perfektně a že není žádný důvod k prodlevám. Prodi neměl pod nátlakem politiky úsporných opatření, kterou mu diktovala konvergenční kritéria, jinou možnost, než svá tvrzení dementovat a utáhnout Itálii šroub ještě o něco více zavedením výjimečného a nanejvýš nepopulárního opatření: eurodaně.

V roce 1997 Itálie kritéria požadovaná Maastrichtskou smlouvou splnila (Helmut Kohl tehdy přivřel oči nad veřejným dluhem) a pár měsíců nato přišel Romano Prodi o parlamentní většinu. Italové snili o tom, že budou opět moci utrácet, a obchodně zdatný Silvio Berlusconi se jim líbil.

Září 2011: Oběma zemím hrozí v souvislosti s eurem nový šok. Zatímco Španělsko provedlo extra rychlou reformu ústavy, Itálie si dává načas s náročným schvalováním plánu úsporných opatření, který byl v kontextu bezbřehého politického zmatku a za silného odporu odborů vypracován v posledních týdnech postupně ve třech různých verzích. Letos v létě se Italové dozvěděli obsah požadavků Evropské centrální banky prostřednictvím listu Corriere della Serra a ve Španělsku vláda nadále popírá, že by kdy Madrid od té samé ECB obdržel dopis, v němž banka zemi hrozí intervencí – zmíněný dopis přitom skutečně existuje.

Ukáznit Španělsko je snazší než Itálii, to se v poslední době projevilo jasně. I přes svou nenapravitelnou pýchu se Španělsko ve chvíli, kdy situace začíná být závažná, chová poslušněji. Je to země více hierarchizovaná, odbory jsou tam slabší a hnutí 15. května [hnutí rozhořčených] je pouhou vzpourou bez programu, sérií občasných výbuchů. V zemi se budou konat volby [20. listopadu], které otevřou nové perspektivy. Končí jedno období a José Luis Rodríguez Zapatero dělá všechno proto, aby své dědictví uhájil stůj co stůj. To je logické. Ví, že je v tomto dramatickém období, které PSOE zažívá, zranitelný a stejně tak ví, že krajní pravice si neláme hlavu s detaily. Proto se chce chránit.

To Itálie vzdoruje Direktoriu houževnatěji. Používá k tomu metodu catenaccio [defenzivní fotbalová strategie]. Je to země měst, rodinných podniků, korporací, různých více či méně tajných společností a výsadních práv. Její ekonomika je uzavřenější. Zahraniční přítomnost v italském průmyslu a bankách je slabá, veřejný duh je soustředěn do rukou italských střadatelů. Berlusconi zažívá pád, ale na obzoru není nikdo, kdo by ho nahradil. Itálie žije svým vlastním rytmem a náhlé zhroucení jejích vnitřních rovnováh by mohlo mít pro Evropu katastrofální důsledky. Mezzogiorno je jako sud prachu. Říká vám něco Gomora?

Němci si toto dobře uvědomují. Proto považují za naprosto nezbytné, aby Španělsko dodržovalo železnou disciplínu. A lze tím mimo jiné vysvětlit i rychlost, s jakou poslanci reformovali španělskou ústavu.

Factual or translation error? Tell us.