Vyberte si jazyk
Ve změtikonspiračních teorií o 11. září zatím jedna chybí: Totiž že Usáma bin Ládin byl čínským agentem. Přitom by se však, milí soudruzi – jak říkávali komunisté – objektivně dalo argumentovat, že Čína z reakce Ameriky na teroristické útoky islamistů těžila nejvíce.
Řekněme to asi takhle: Budou se komentátoři deníků, až budou psát články k 11. září 2031, k 30. výročí útoků, dívat na těch třicet let války proti islámskému terorismu, časově srovnatelných se studenou válkou, jako na charakteristiku světové politiky po roce 2001? Pochybuji o tom. Pravděpodobně budou toto dlouhé období vnímat především jako dobu historického přesunu moci ze západu na východ, směrem ke mnohem mocnější Číně a mnohem méně mocným Spojeným státům, k silnější Indii a slabší Evropské Unii.
Historik a profesor na Stanfordské univerzitě Ian Morris ve své podnětné knize Why the West Rules – for Now [Proč Západ vládne – prozatím] upozorňuje na to, že tyto geopolitické změny se budou odehrávat v širším kontextu. Jeho světlou stránku bude nevídané tempo technologického pokroku a jehou stinnou stránkou nevídaně široké spektrum globálních problémů.
Jde samozřejmě jen o dohady. Pokud se však věci budou vyvíjet v naznačeném směru (nebo v jiném směru, který nemá s islámem nic společného), bude desetiletí americké zahraniční politiky, které následovalo po útocích z 11. září, vypadat jako historická odbočka – ačkoli jistě podstatná a s mnoha důsledky - spíše než cesta po hlavní silnici dějin.
Pokud navíc arabské jaro naplní své sliby o modernizaci, teroristické útoky v New Yorku, Madridu a Londýně budou vypadat jako záblesky z minulosti: Konec jedné éry a nikoli její začátek. A stane-li se z arabského jara islámská zima, kvůli které bude sousední Evropa čelit hrozbám, neznamená to, že boj s protiliberálním a násilným islamismem bude charakterizovat budoucí desetiletí. Násilný islám bude i nadále představovat významnou hrozbu. Nebude však podle mého názoru určující – a zvláště ne pro Spojené státy.
Kdyby k teroristickým útokům nedošlo
Tuto myšlenku můžeme dále prozkoumat pomocí metody „kdyby“. Měla-li vláda George W. Bushe v létě roku 2001 vůbec nějakou geopolitickou vizi, zaměřovala se na Čínu jako nového strategického rivala Spojených států. Co kdyby se útoky 9-11 nebyly staly a Spojené státy se dále soustředily na soutěžení s Čínou? Co kdyby si Amerika bývala uvědomila, že vítězství Západu na konci studené války a výsledná globalizace kapitalismu na Východě rozpoutaly ekonomické síly, které se stanou největší dlouhodobou výzvou Západu? Co kdyby byl Washington usoudil, že tato soutěž nevyžaduje více vojenské síly, ale větší a promyšlenější investice do vzdělání, inovací, energie a životního prostředí a plný rozvoj americké „měkké síly“? Co kdyby býval pochopil, že v situaci, kdy Asie prochází přerodem, je nutné obnovit rovnováhu mezi domácí spotřebou, investicemi a úsporami? Co by se bývalo stalo, kdyby její politický systém a vůdcovské schopnosti Americe umožnily podniknout na základě těchto realistických zhodnocení účinné kroky?
I v takovém případě bychom viděli vzestup Číny i Indie. Docházelo by k přesunu moci ze západu na východ. Vyrovnávali bychom se s globálním oteplováním, nedostatkem pitné vody, pandemiemi a všemi dalšími novými jezdci apokalypsy. Západ a zejména Spojené státy by se však nacházely v lepší situaci. Ale pozdě bycha honit. Útoky se staly a Amerika byla nucena na ně reagovat. Vláda, která se předtím jen stěží snažila zorientovat, svůj orientační směr našla – a jak! Po deseti letech můžeme říci, že hrozba Al Kajdy se podstatně snížila. Nebyla vymícena, to se v případě terorismu čekat nedá. Jakou cenu jsme ale zaplatili za tento úspěch.
Amerika bojovala ve dvou velkých válkách. V jedné z nutnosti – v Afghánistánu, a v jedné vlastní volbou – v Iráku. Ta v Afghánistánu mohla skončit dříve, s nižšími náklady a lepším výsledkem, kdyby se Bushova administrativa nevrhla rovnou do Iráku. Hrůzy v Abú Ghraibu poničily Spojeným státům jejich pověst i měkkou (a přitažlivou) sílu.
Mezitím, a částečně jako výsledek událostí posledního desetiletí, se větším nebezpečím, než jaké představoval před 10 lety, stal Pákistán - země disponující jadernými zbraněmi. V širším muslimském světě, který zahrnuje též muslimské komunity v Evropě, vidíme protichůdné tendence. Dá se poukázat jak na liberalizující modernizaci - v případě arabského jara, či muslimů v Evropě, tak na sílící islamistickou radikalizaci - jako je tomu v Pákistánu či Jemenu.
Účet za války v Iráku a Afghánistánu: náklady obětované příležitosti
Podle informací výzkumného projektu americké Brownovy univerzity, který zkoumá válečné náklady, se za posledních deset let „do války odebralo přes 2,2 milionu Američanů a více než milion z nich se vrátilo jako veteráni“. Projekt odhaduje celkové dlouhodobé ekonomické náklady, které země zatím za války v Afghánistánu, Iráku, Pákistánu a dalších oblastech protiteroristické vojenské činnosti vydala, na 3,2 až 4 biliony dolarů. Podle prognóz by budoucí aktivity do roku 2020 mohly tuto částku zvýšit na až 4,4 bilionu dolarů. Experti se v názorech na tato čísla liší, není však pochyby o tom, že náklady jsou obrovské. Zaokrouhleně se jedná o asi čtvrtinu státního dluhu USA, který narůstá prudkým tempem a začíná se přibližovat 100 % HDP.
Přesto se tato čísla nedají srovnat s celkovou sumou, kterou ekonomové nazývají náklady obětované příležitosti. Nejde jen o to, kolik investic do lidských zdrojů, kvalifikovaných pracovních míst, infrastruktury a inovací by tyto 4 biliony bývaly mohly Americe koupit – či jen polovina z nich, pokud se štědře rozhodneme předpokládat, že 2 biliony dolarů byly ke snížení teroristické hrozby Americe pomocí vojenských, výzvědných a bezpečnostních opatření skutečně potřeba.
Jde především o náklady na ušlé příležitosti ve smyslu celonárodního soustředění sil, energie a představivosti. Pokud chce člověk porozumět některé zemi, musí si položit otázku, kdo jsou její hrdinové. V tomto desetiletí měly Spojené státy dva druhy hrdinů. Jedním z nich je typ obchodníka a inovátora: Steve Jobs či Bill Gates. Druhým typem je bojovník: příslušníci námořních jednotek či Navy Seals, hasičí, všichni „naši muži a ženy v uniformách“. Onehdy jsem na televizním kanálu CNN (nikoliv na Fox News [televizní kanál proslulý svým politickým konzervativismem – pozn. překl.]) zaslechl moderátorku skutečně použít výraz „naši bojovníci“, jako by se jednalo o neutrální zpravodajský termín.
A když člověk slyší některá z vyprávění o osobní statečnosti Američanů v uniformách, jde o příběhy neuvěřitelně inspirující a vyvolávající pokoru. To je nutné při příležitosti tohoto výročí jasně říci. Přesto se však sám sebe ptám k jakým zaměstnáním – pokud vůbec k nějakým – se tito stateční muži a ženy budou moci vrátit. K jakým domovům, životům či školám pro své děti? Podle výzkumů veřejného mínění si tutéž otázku klade i velké množství Američanů. Jejich priority se teď nacházejí zpět u nich doma.
To, co prezident Barack Obama tento týden řekl ve svém projevu ke Kongresu o vytváření pracovních míst, pro ně bude důležitější, než ta nejvýmluvnější slova, která by mohl použít během slavnostní řeči ve Washingtonské Národní katedrále při příležitosti nedělního výročí 11. září. Bojovníkům budiž čest – Amerika však dnes potřebuje především hrdiny schopné vytvářet pracovní místa.
