Evropská komise: Barroso II: Nepříliš slavný návrat

14 září 2009
Presseurop Paříž, Řím, Varšava, Lisabon

José Manuel Barroso, předseda Evropské komise, 23. července 2009 v Bruselu (AFP)
José Manuel Barroso, předseda Evropské komise, 23. července 2009 v Bruselu (AFP)

Odstupující předseda Evropské komise má veškeré šance na to, aby jej Evropský parlament 16. září znovu vrátil do křesla. Za řízení ekonomické krize ale sklidil kritiku, a svůj druhý mandát tedy bude načínat v oslabeném postavení vůči ostatním institucím EU, míní evropský tisk.

16. září by se měl Evropský parlament vyjádřit ke kandidatuře José Manuela Barrosy na post předsedy Evropské komise. A pokud nedojde k nějakému překvapení, měl by být tento Portugalec, který letos v červnu získal podporu představitelů států a vlád, znovu zvolen na období pěti let. Neboť „svým rozhodnutím umístit na pořad jednání plenárního zasedání 10. září bod týkající se uvedení předsedy Evropské komise do úřadu shromáždění předsedů politických skupin v podstatě rozhodlo, že stávající předseda bude do úřadu opětovně zvolen ‚definitivně na následujících pět let‘," jak přiznal předseda socialistů Martin Schulz, vysvětluje redaktor listu Libération Jean Quatremer na svém blogu Bruselské zákulisí.

Až doposud chtěli socialisté, zelení a sjednocená levice hlasovat až po irském referendu o Lisabonské smlouvě, plánovaném na 2. října. V případě přijetí dokumentu by Barroso potřeboval získat v Parlamentu silnější většinu. K tomu tedy nedojde. Odstupující předseda totiž uměl nabídnout různým politickým silám určité záruky.

„Socialistům, kteří mu vytýkají zanedbávání sociálních otázek, slíbil Barroso směrnici o vysílání pracovníků z jedné členské země do druhé, podporující boj proti ‚sociálnímu dumpingu," píše Le Monde. Navrhuje zhodnotit sociální dopady veškeré evropské legislativy, počínaje stále nevyřešenou otázkou pracovní doby. A „liberálům, kteří mu vytýkají nedostatek akceschopnosti, pokud jde o finanční krizi, odstupující předseda slíbil, že bude usilovat o to, aby byl v dohledné době vytvořen post jediného evropského supervizora,“ uvádí francouzský deník.

José Manuel Barroso vděčí za své pravděpodobné zvolení své „dobře známé řečnické šikovnosti, (která) ho zachránila v debatách (…), během nichž jej europoslanci kritizovali za podřízenost vládám,“ připomíná El País. Jeho znovuzvolení ale neznamená bezpodmínečnou podporu, a „Barroso bude muset hodně změnit způsob jednání, aby přední bruselská instituce byla s to čelit složitým situacím, které ohrožují EU."

Podle listu Handelsblatt „platí Barroso za tento druhý mandát, po němž tolik touží, hodně draho." Tím, že se chtěl zalíbit všem, už neztělesňuje žádnou politickou linii a „většina poslanců ho považuje za člověka, který se těžko přizpůsobuje své funkci a bojuje s problémy." „Poté, co vejde v platnost Lisabonská smlouva, se Barroso ocitne v kleštích (…), jeho funkce se zredukuje na roli vrchního úředníka, vykonávajícího vůli“ sedmadvacítky a Parlamentu, předpovídá Handelsblatt. Evropská unie však vzhledem ke krizi, horám dluhů a bezprecedentním ekologickým výzvám potřebuje silného lídra*. „Pokud se předseda Evropské komise nemůže této role ujmout, kdo tedy?“*

Nepříliš výrazný a kritizovaný Barroso je přitom předsedou, který nejlépe odpovídá své době, ujišťuje Charles Grant v listu Guardian. To, že krajní levice „nesnáší člověka, který ze sebe dělá mistra volného obchodu, volného pohybu a rozšiřování, lze celkem čekat, píše ředitel střediska Centre for european reform. Zdá se mi ale divné, že mnoho evropských federalistů, přestože jsou v zásadě proti protekcionismu, se přidalo na stranu Barrosových odpůrců. Vytýkají mu, že se více nezabýval evropskou integrací a že nedává impuls shora, jako to před ním dělal Jacques Delors, předsedající Komisi v letech 1985-1995.“

„Už nežijeme v Delorsově době, kdy byly mnohé vlády zainteresovány na evropském projektu a nechaly se vést Komisí," konstatuje Charles Grant. V současné prozaické době neexistuje dynamický směr vedoucí k sjednocenější Evropě, a téměř všechny vlády se soustřeďují na své národní zájmy. Pokud jde o Barrosu, ten „se soustředil na ekonomické reformy Lisabonské agendy: hospodářský růst v dlouhodobém horizontu, boj proti globálnímu oteplování a strategický význam energetické bezpečnosti.“

Přitom "z jeho plánů založených na inovaci a deregulaci, zbyla v důsledku recese jen smutná karikatura," domnívá se Týden. Během svého mandátu ale bude mít Barroso příležitost projevit „větší rozhodnost a sílu“. Bude tak moci „lépe čelit tlaku Paříže či Berlína, protože už nebude tamní politiky potřebovat i k osobním cílům." Jak poznamenává Týden, program tohoto mandátu se každopádně změnil. Cílem je, aby se do Evropy vrátila prosperita, ale slovo „deregulace“ bylo nahrazeno „větší koordinací ekonomik“ a „přísnější regulací finančních trhů“.

Factual or translation error? Tell us.