Demokracie a právní stát procházejí v sále číslo 250 Justičního paláce v Oslu těžkou zkouškou. Soud s Andersem Behringem Breivikem, který začal 16. dubna, totiž představuje dvojí výzvu, a jeden modelový příklad.
V prvé řadě jde o výzvu pro norskou veřejnost, která tak musí znovu prožívat trauma vraždění, které se odehrálo loni 22. června (a které po sobě zanechalo 77 obětí v Oslu a na ostrově Utøya). Navíc musí trpět vzdorný postoj, jenž Breivik hned na začátku soudního procesu zaujal. Nejenže totiž nevyjádřil sebemenší lítost nad svým činem, ale naopak řekl, že by se ho dopustil znovu. Využil poté svých práv k tomu, aby během 75 minut nahlas předčítal 13 stránek textu, ve kterém svá rozhodnutí podrobně zdůvodňuje. Jeho spoluobčané, především pak ti, kteří přežili, či jejichž příbuzní se stali obětmi Breivikova vraždění, tak musí odolávat myšlenkám na pomstu a důvěřovat, že soudní systém udělá vše proto, aby se neobjevili žádní Breivikovi imitátoři.
Za další je výzvou též pro Evropany, jelikož medializace procesu s Andersem Breivikem a charakter samotného soudního přelíčení (které je přístupné veřejnosti a při kterém má obviněný právo se svobodně vyjadřovat) dodávají jeho ideám unikátní platformu: „Soud je jedinečnou příležitostí,“ napsal Breivik v manifestu, který před svými vraždami zveřejnil na internetu – s dopadem daleko za hranicemi Norska. Jeho myšlenky – islámofobii, xenofobii, nenávist k elitám, sociálním demokratům, liberálům a multikulturalismu – bychom však našli u nemalého počtu Evropanů. Přitom jsou v Evropě jen zřídka u soudu slyšet bez jakékoliv cenzury či omezení a přenášeny médii urbi et orbi. V mnohých zemích by naopak podobná prohlášení byla trestně stíhatelná z důvodu své štvavé, násilné, či k nenávisti a násilí navádějící povahy.