Každý sám pro sebe

Zveřejněno dne 30 listopadu 2012 v 16:28

Diplomatickou událostí tohoto týdne je uznání Palestiny za nečlenský pozorovatelský stát OSN. Valné shromáždění o něm hlasovalo 29. listopadu. Jde především o symbolické rozhodnutí, které otázku soužití Izraele a jeho nového oficiálního souseda samo o sobě nevyřeší. A symbolické je i to, že se Evropská unie nedokázala vyjádřit jednohlasně.

Součet hlasů ukazuje, že se sedmadvacítka rozdělila na dva rovnocenné bloky: 14 zemí hlasovalo pro, 12 se hlasování zdrželo. Proti byla pouze Česká republika, která se tak připojila k osmi dalším státům (ze 188 hlasujících), mezi nimiž figuruje Izrael a USA.

Evropská služba pro vnější činnost vytvořená v roce 2010 je, jakpoznamenal Lluís Bassets ještě před hlasováním OSN, jen prázdná skořápka. Vypadá to, že se sedmadvacítka snaží instituci, která měla posilovat vliv EU ve světě, stejně jako její šéfku Catherine Ashtonovou ignorovat. Ale navíc se už zřejmě spokojuje i s tím, že se nedokáže dohodnout ani na tak symbolické otázce, jakou je uznání palestinského státu.

Symbolické je i to, že se nesoulad mezi evropskými státy projevuje týden po neúspěšném summituo rozpočtu EU, kde obrana národních zájmů udělala veškerým pokusům o vymezení společné priority na příštích sedm let rázný konec.

Newsletter v češtině

Tato chronologická posloupnost není náhodná, je to trend. Nizozemský premiér Mark Rutte v dnešním rozhovoruse čtyřmi evropskými deníky, mezi nimi i Financial Times, prohlásil, že jeho vláda „chce debatovat na úrovni sedmadvacítky o tom, zda Evropa nezasahuje do příliš mnoha oblastí, o nichž by se dalo jednat na úrovni národní.“ Otázka subsidiarity není ničím novým a zasluhuje si, abychom si ji v zájmu lepšího fungování Unie položili. Ale položit si ji takto a nyní jen prohlubuje zmatky, které zasela Británie debatou onávratu pravomocí do Londýna.

Politický vzkaz tak zní „Evropa, kde si každý vybere, na co má chuť“, byť by to bylo ke škodě celého projektu.

Před několika lety měla dnes už mrtvá evropská ústava završit klíčovou etapu budování Evropy. Lisabonská smlouva, která ji nahradila, doplatila na to, že její zrod provázely kompromisy a rezignace. Její duch utonul v hospodářské krizi. Luuk van Middelaar ve své knize “Přechod k Evropě” popisuje neustále proměnlivou rovnováhu mezi „vnější sférou“, tj. tradičním uskupením národů vzešlým z 19. století, „vnitřní sférou“ unijních institucí a „přechodnou sférou“, v níž státy Rady směřují postupně k rozhodnutím, která přesahují národní zájmy, ale při tom je neopomíjejí. Doposud byly dějiny EU přechodem od dominantního postavení vnější sféry k úzké spolupráci zbylých dvou sfér. A právě tento historický proces se nyní zarazil.

Pouze Evropská komise vytrvala a navrhuje dlouhodobé integrační projekty, jako například tento týden projekt na vytvoření hospodářské a měnové unie. Je na to ale sama a navíc se zdá, že není schopna se prosadit.

Dějiny se zadřely ve chvíli, kdy Unie získala Nobelovu cenu za mír. Ne náhodou chtěl Nobelův výbor varovat členské státy před vytvářením bariér. Po vyhlášení nositele ocenění jsme napsali, že by na něj měla být Unie hrdá. První odpověď už známe: [šest

evropských představitelů](https://euobserver.com/institutional/118378) prý 10. prosince ohrne nad předáváním ceny nos.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma