Euro s lidskou tváří

Je to šedo-hnědo-zelené, lze to ohnout a strčit do kapsy. Co je to? Poslední vtip Maria Draghiho, ozvou se některé nespokojené a uštěpačné hlasy. Nová pětieurová bankovka, o které je řeč, je ale tím nejvšednějším a zároveň nejkonkrétnějším důkazem toho, že evropští představitelé stále neochvějně věří v budoucnost jednotné měny. Co může být z pohledu veřejnosti, státních představitelů a trhů symboličtější než zavedení nového oběživa?

Prezident Evropské centrální banky (ECB) položil důraz na nový grafický vzhled bankovky. Je na ní vyobrazena lidská tvář, konkrétně princezna Evropa, jak ji zachycuje řecká keramika uložená v pařížském Louvru. Doposud na eurobankovkách figurovaly pouze imaginární stavby ilustrující dějiny evropské architektury od antiky po současnost.

V době zavedení jednotné měny evropští představitelé po zralé úvaze upustili od zobrazování skutečných postav a památek. Měl by Goethe, Cervantes či Victor Hugo zdobit pětiseteurovku, nebo desetieurovku? Proč dát Koloseu přednost před Akropolí (anebo naopak)? Z obavy, aby uměle vytvořená měna nebrnkala na národní city a nestala se tak platidlem nepopulárním, se představitelé nakonec rozhodli pro vyobrazení neexistujících typových staveb. S rizikem, že tím posílí neosobní charakter eura.

Po deseti letech od zavedení společných bankovek a mincí už podobné otázky neřešíme. Dokonce ani krize eurozóny novým každodenním zvykem Evropanů je používat nijak zvlášť nezahýbala. A když už jsme udělali první krok, mohli bychom povzbudit ECB, aby zašla ve své odvaze ještě dál.

Když EU obdržela Nobelovu cenu míru, poukázali mnozí včetně vrcholných politiků na to, že odměna patří přinejmenším stejně tak otcům zakladatelům evropského projektu jako jejich pokračovatelům. Proč tedy nevzdat na bankovkách hold i Robertu Schumanovi, Jeanu Monnetovi, Altieru Spinnellimu nebo Paul-Henri Spaakovi, jmenujeme-li za všechny pouze je?

Můžeme namítnout, že je veřejnost dostatečně nezná a že ztělesňují technokratickou vizi Evropy. Ale možná by zrovna tohle mohl být způsob, jak je začlenit do historických a kulturních referencí společných všem Evropanům. Bylo by to každopádně lepší než vymyšlené památky, které nikdo nemůže navštívit.

Nic by nám pak nebránilo v tom, abychom si bankovky vyzdobili portréty spisovatelů, malířů a hudebníků, kteří krášlili naši někdejší národní měnu. Z eura by se tak konečně stala měna s lidskou tváří.