Mýtus irské krize

19 listopad 2010
Presseurop

Jeden z příběhů, který v nadcházejících týdnech nebo možná měsících pravděpodobně zaslechnete, je ten o statečném národu, který povstal z odkazu koloniálního útlaku, chudoby a masové emigrace a jehož cesta vzhůru k bohatství byla stejně tak velkolepá jako jeho pád. A nikdo ten příběh nevypráví lépe než sami Irové. V den, kdy do Dublinu přiletěli experti z Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu, aby dohlédli na irské hospodářské záležitosti, The Irish Times píší: „V tom je ta hanba! My, kteří jsme získali politickou nezávislost na Velké Británii, abychom se stali vlastními pány, se nyní musíme své suverenity vzdát.“ Co je toho příčinou? „Poté, co jsme posledních deset let prožili v opojném oparu, kdy jsme sami sobě blahopřáli k hospodářským úspěchům, najednou zjišťujeme, že to byla iluze,“ píše romanopisec Joseph O’Connor v listu The Guardian. „Neschopní politici, chamtiví bankéři a realitní spekulanti rozvrátili jistoty, na kterých bylo v poslední době založeno naše pojetí sebe sama.“

Je ale irský hospodářský krach čistě lokálním fenoménem, který lze připisovat neschopným politikům a chamtivým spekulantům? Podíváme-li se na jihozápadní část Evropy do Portugalska, o němž se šíří zvěsti, že je dalším na řadě, kdo předá klíčky od suverenity triumvirátu EK, ECB, MMF, vynoří se jiný příběh. „Problém Portugalska je odlišný,“ píší New York Times. Portugalské banky nemají nějaké zvláštní potíže, ale stát má vysoké dluhy a slabý růst, a sečteme-li státní a soukromé dluhy, je jejich výše značná“. Přidáme-li k této nešťastné dvojici ještě případ Řecka, které nedávno německý týdeník Focus označil za „nenapravitelného podvodníka“ kvůli jeho zjevné zálibě v klientelismu a podvodech, pak je překvapující, že tři takto velice odlišné osudy vedly všechny ke stejnému konci – bankrotu, záchraně, ztrátě suverenity.

Zdá se, že tu všichni opomněli něco, co se nazývá „trh“. Od krize z konce roku 2007, kdy na sebe stát vzal kolosální dluhy toxických bank, pěje premiér Brian Cowen se svými evropskými protějšky nekonečnou mantru o tom, jak musí být tajemnému bohu obětovány na oltář veřejné služby a životní úroveň, aby byl upokojen a uklidněn. Přitom ani po třech úsporných rozpočtech (a překvapivých škrtech ve výši 15 miliard eur, která mají přijít) nevládne při rostoucí nezaměstnanosti a emigraci na trhu lepší nálada. Jeho hněv je totiž obrovský… – výnosy irských dluhopisů překročily minulý týden devítiprocentní hranici a příští generace zasvětí valnou část svého úsilí splácení lichvářských úroků. Jeden by si mohl dokonce myslet, že je v zájmu trhu uzavřít Iry do takového mechanismu, který v budoucnu zaručuje zisk.

Proč by měla mít práce Ira nižší hodnotu než práce Francouze či Němce? Nemělo by to tak být, řekli byste, pokud jste zajedno s myšlenkou, že se každá lidská činnost musí podřídit silám, které ji překračují. A nevýrazné vedení naší silné půlmiliardové Unie zastává s fatalismem hraničícím se zbožností naprosto stejný názor. K tomuto chladnému a odlištěnému aspektu se včera připojilo prohlášení Evropské komise a ECB o tom, že experti dohlížející na irský rozpočet nepotřebují být veřejnými osobnostmi. Podle jejich názoru zdá se není nic šokujícího na tom, že hospodářské srdce demokratické společnosti nyní monitoruje anonymní orgán.

Už je tomu dvacet let, co Margaret Thatcherová vyslovila tzv. TINA (There is no alternative) doktrínu o tom, že k tržní ekonomice neexistuje alternativa. Je zřejmé, že to pro země střední a východní Evropy, vynořující se z bezútěšné tyranie sovětského poručnictví, znamenalo osvobozující impuls, který může mít stále ozvuk v dynamicky se rozvíjejících ekonomikách, jako je Polsko, které těží z historických a geografických vazeb na vždy silné Německo. Pro stále větší počet Evropanů se ale neviditelná ruka trhu stala rukou železnou, která drtí veškeré naděje na osobní naplnění, rozvoj a kvalitu života. Je marné hovořit o hospodářském růstu – pokud jej nedoprovází rozvoj civilizační, tak je zbytečný. Ani všechny excelové tabulky snažící se ukázat opak na tom nic nezmění: všichni víme, že naše civilizace má spíš co ztratit než získat.