Krásnou demokracii, prosím

25 únor 2011 – Presseurop

Rozzlobené Irsko jde dnes k volbám, ve kterých si za svého nového Taoiseacha [oficiální titul irského předsedy vlády – pozn. př.] bezpochyby zvolí Enda Kennyho ze středo-pravicové strany Fine Gael. Ta tak nahradí jinou středo-pravicovou stranu Fianna Fail, které je všeobecně přisuzována odpovědnost za irský hospodářský kolaps. Jako většina irských politických lídrů, i pan Kenny hodlá víceméně pokračovat v politice svého předchůdce: další úsporná opatření, dodržování podmínek stanovených záchranným plánem EU a MMF a přesun miliard z veřejných fondů do zkrachovalých irských bank. Jak si všímá komentátor Irish Times Fintan O’Toole, „bude to znamenat, že všechna naše zloba a otrávenost, všechny ty nadávky a hrozby pěstí nakonec k ničemu podstatnému nevedou.“

Zatímco rezignovaní Irové uplatňují své demokratické právo, sledují se zbytkem Evropy povstání v Severní Africe a na Blízkém východě, kde stovky lidí pro takové základní svobody umírají. Mnozí, kteří napínavé i děsivé události sledují na obrazovkách Al Jazeery či BBC, jsou dojatí a nechávají se inspirovat, neboť jako většina z nás instinktivně chápou, jak ušlechtilou věcí je demokracie. Nakonec ale po všech krveprolití si národy Tuniska, Egypta a Libye též budou muset jednou vybírat mezi tamějšími variantami Fianny Fáil a Fine Gael a handrkovat se o tom, které daně lehce navýšit, které veřejné služby zrušit a jak si vymoci lepší úrokové sazby na splátky půjček EU a MMF.

Musí demokratizace společnosti vždy nutně vést k technokratickému hašteření? Nedávná srovnání současného dění s revolucemi roku 1989 ukazují smutné výsledky. Pokud za barometr nadšení pro demokracii pokládáme volební účast v bývalých komunistických zemích jako jsou Rumunsko, Bulharsko, Česká republika a Polsko, průměrná čísla mezi 50 a 60 % naznačují, že odpověď na předchozí otázku je bohužel kladná. Jen dvacet let po pádu želené opony téměř polovina voličů v podstatě ztratila o volby zájem.

Problémem však není pouze pasivita, ale též bojácnost a nedostatek inspirace, které občané vidí na svých politických lídrech. Jak je například možné respektovat Vysokou představitelku EU pro zahraniční věci Caterine Ashtonovou a Baracka Obamu po jejich netečné reakcina situaci v Egyptě? Co by dělali, kdyby se v Evropě znovu nějaká tyranie objevila? A přitom tolik nejde o jejich osobní pochybení, ale o politickou kulturu, která se rizikům programově vyhýbá. To proto v podstatě slušná žena, jako je Lady Ashtonová, i Barack Obama, jehož kampaň budila davová nadšení, natolik svázané ruce a proto oba pod tíhou své nynější moci klopítají. Dokud budeme žít ve společnosti, jejichž nejvyšší představitelé mají strach jednat, nic se nezmění. Volba předsedy vlády bude postavena na stejnou rovinu jako výběr mezi dvěma různými značkami cereálií v supermarketu. Národy severní Afriky nám nyní ukazují, že i přes desetiletí trvající vládu totalitních režimů se neprůstřelně vypadající ocel rychle může proměnit v prach. Až půjdou Irové k urnám, měli by si stejně jako zbytek Evropanů uvědomit, že svět není jen samá smůla, ale, jak praví básník, ústřice, která čeká, až ji otevřeme.

Factual or translation error? Tell us.