Dohlédnout daleko

Zvláštností horizontu je, že se od něj člověk vzdaluje tím víc, čím větší má pocit, že se k němu blíží. Evropský horizont není výjimkou. Po velkých projektech osmdesátých a devadesátých let mnozí věřili, že spolkový horizont je na dosah ruky. Po neúspěchu projektu evropské ústavy evropští skeptikové doufali v návrat k horizontu národního státu. Výsledkem je, že Evropa vlastně neví, kterou cestou se dát.

Tento pátek publikujeme dlouhý úryvek z úvahy uveřejněné v polském týdeníku Polityka ve spolupráci s centrem evropské strategie DemosEuropa. „Je stokrát snazší hledat útočiště v interních politických debatách a zapomenout na okolní svět, a přitom tiše doufat, že se problémů chopí někdo jiný,“ zdůrazňují autoři. V dnešní době musí jít Evropská unie kupředu a vytvořit „nový a náročný integrační projekt“.

Alternativu k těmto ambicím, o nichž se hovořilo ve Varšavě, nabízí Londýn. Philip Stephens upozorňuje ve Financial Times na to, že „absence ambicí ponechává Evropu v pomalém pruhu“ světového chodu. „V nedávné historii ještě nikdy nebylo pro Evropany důležitější ukázat, jaké chová vůči světu ambice. Evropa pozná, že ačkoliv se to dnes zdá být velice pohodlné, budoucnost v pomalém pruhu může přinést všechno možné, jen ne snadné cestování.“

Philip Stephens opírá své reflexe o esej uveřejněnou centrem pro evropskou strategii Center for European Reform s názvem: „Je Evropa jakožto velmoc odsouzena k nezdaru?“ Odpověď může znít „ne“ za předpokladu, že si evropští lídři přečtou práce těch, kteří se pokouší nalézt řešení.

PS: Před dvěma týdny jsme naznačili, že možná dojde k uzavření Švédského institutu v Paříži, jediného švédského kulturního centra v zahraničí. Poté, co se vůči tomuto rozhodnutí zvedla vlna protestů, ho vláda stáhla.