Úspornost na německo-britský způsob

Evropský tisk se shoduje na tom, že rozpočet, na němž se sedmadvacítka dohodla 8. února, svědčí o úbytku ambic a změně poměru sil v Evropě.

Dziennik Gazeta Prawna se domnívá, že výsledek posledního evropského summitu je důkazem o „zásadní změně poměru sil v Evropě“. Francie, jedna z nejvlivnějších zemí Unie, „se ocitla v defenzívě“. Podle deníku jde o zcela nový trend:

Unie by radši směřovala k zóně volného obchodu, o níž sní Britové a kterou podporují Němci, než k „solidární“ a „federální“ struktuře, jakou by chtěla Paříž. […] Překvapivě tu vznikl exotický spolek Francie, Itálie, Španělska a Polska na obranu finančních transferů, [jehož důsledkem je] rozkol mezi bohatou severní částí Unie a chudým Jihem a Východem […] Není pochyb o tom, že Německo nařízením škrtů ukázalo svou ekonomickou sílu. A jestli francouzsko-španělsko-italsko-polský klub nezvýší svou konkurenceschopnost, bude diktát Berlína ještě tvrdší a štědré transfery z Brusela by se mohly stát už jen hezkou vzpomínkou.

Německý Die Welt soudí, že je „v tomto kompromisu stále moc staré Evropy“, a kritizuje zastánce názoru, podle nichž existuje „evropské lidské právo zaručující přísun peněz odjinud“. A německé vládě doporučuje, aby své historické partnerství s Francií zmírnila:

S nevšední odhodlaností se Německo v evropské hře o moc prosadilo jako těžká váha: dokáže maximálně integrovat a zároveň zůstává otevřené do všech stran. Německé zájmy se po pravdě protínají spíše s Londýnem než Paříží.

El País se naopak domnívá, že „Evropa tvrdošíjně léčí zápal plic, jako by to byla obyčejná rýma […], a dosáhla rachitické dohody“, která „stvrzuje pro příštích deset let politiku úsporných opatření, tj. škrty“:

Po prvních pěti letech krize jsou evropské rozpočty jakýmsi kompasem evropského projektu. EU působí roztržitě. Balancuje mezi bývalým a novým režimem, aniž by předešlý zcela zanikl a současný se naplno prosadil. Uprostřed tohoto marasmu Berlín (s podporou Londýna) posiluje svůj vliv a lze konstatovat posun zpět k nacionalismu či mezivládnímu přístupu.