Vyberte si jazyk
Irsko je na cestě stát se první a jedinou zemí v eurozóně, která rozpočtový pakt EU podrobí všelidovému demokratickému soudu. V lednu odsouhlasená a Německem zaštítěná smlouva si klade za cíl přijetí pravidla „vyrovnaného rozpočtu“ v národních legislativách a dává Evropskému soudnímu dvoru právo uvalit sankce na země, které toto pravidlo nedodrží. Smlouva má být formálně podepsána v pátek 2. března v Bruselu 25 zeměmi EU (Velká Británie a Česká republika svůj podpis nepřipojí). Po poradě s nejvyšším státním zástupcem Irska, který prohlásil, že k ratifikaci desetistránkového dokumentu je zapotřebí referenda, irský taoiseach (ministerský předseda) oznámil irskému parlamentu, že „irský lid bude požádán o souhlas“ -
„Pevně věřím, že je v irském národním zájmu, aby tato smlouva byla schválena, protože tím navážeme na výrazný pokrok, který země učinila v loňském roce.“
S vědomím, že Irsko už v minulosti odmítlo smlouvu EU z Nice v roce 2001 a Lisabonskou smlouvu z roku 2008, aby je pak v letech 2002 a 2009 nakonec přijalo, deník Irish Times tvrdí, že „lidé zpravidla neodpovídají na otázku, která jim byla položena“. List nicméně oceňuje ministerského předsedu za jeho „nadšené přesvědčení, že lidé ... učiní správnou věc.“ Proevropský dublinský deník argumentuje, že -
„... Odmítnutí by pro zemi znamenalo hrozivé vyhlídky. Vzhledem k tomu, že smlouva nevyžaduje, aby ji všechny zúčastněné státy ratifikovaly než vstoupí v platnost, irské NE by zemi zbrzdilo, zatímco zbytek eurozóny by pokračoval v užší integraci. Irsko by formálně zůstalo členem eurozóny, ale kriticky vzato by se ocitlo mimo ústřední jádro přijímající rozhodnutí, které se v podstatě stalo předvojem EU. Co je nejdůležitější, NE by Irsko připravilo o další přístup k záchranným mechanismům a hotovosti, k ochrannému štítu, který je pro naše postavení na trzích a ekonomické zotavení nezbytný.“
Podle listu Irish Examiner musí každý porozumět „důsledkům své volby a co naše rozhodnutí bude znamenat pro nás a naše děti.“
„Ti, kdo by byli proti a odmítali ji nejen kvůli tomu, že se oprávněně rozčilují nad nepříjemnými a nespravedlivými důsledky ztráty ekonomické nezávislosti, nicméně musí předložit uskutečnitelný, alternativní způsob, jak zafinancovat tento bankrotující stát. To musí být lakmusovým papírkem jakéhokoli návrhu, kromě ratifikace samé.“ Je to čistě černobílé dilema – buď jsme uvnitř nebo venku, ať už nám je tato omezující realita jakkoli nepříjemná. Lze si jen těžko představit, že naši evropští kolegové bránící se na tolika frontách ustoupí, aby přijali zvláštní podmínky pro malou členskou zemi, která je tak závislá na financích z EU, a to bez ohledu na to, jak drastické podmínky tyto úvěry mají.“
List Irish Independent předpokládá, že vláda bude tvrdit, že „NE“ by vedlo k „děsivému výsledku“ a poznamenává
- „Malou útěchou nám může být, že tento problém je srozumitelnější než obsah a důsledky smluv z Maastrichtu nebo Lisabonu. Vlády nepoctivě tvrdily, že tyto smlouvy nejsou příliš důležité. Pocit voličů, že byli obalamuceni, pak přispěl k jejich zamítnutí – alespoň napoprvé. S trochou snahy lze rozpočtovému paktu porozumět. Člověk tak může poměrně zasvěceně odhadnout, jaké by byly následky jeho odmítnutí. […] Další velkou ironií je, že v rozpočtovém paktu je jen málo ustanovení, které by po loňském zpřísnění pravidel eurozóny už nebyly obsaženy v irské legislativě, snad s výjimkou mimoústavního statusu.“
