„Vivat nudní eurokraté!“ hlásíGazeta Wyborcza, podle níž je „Unie nejúčinnějším strojem na výrobu míru v celých dějinách“, a dodává:
Téměř 70 let nepoznaly členské státy noční můru v podobě války. Mír je bez chuti a bez zápachu. Jako vzduch. Neznám nikoho, kdo by byl šťastný z toho, že dýchá. A těžko si představit, že by nám jednoho dne kdosi přístup ke vzduchu odepřel. Unii náleží Nobelova cena už jenom za to, že nás něco podobného ani nenapadne.
„Evropa se stala něčím, pro co buď jsme, nebo nejsme,“ protože „politická debata probíhá jen uvnitř institucí,“ konstatují s politováním dva akademici na stránkách nizozemského deníku Trouw. Má-li mít Nobelova cena opodstatnění, musí dát Unie evropským občanům skutečný hlas, domnívá se list s tím, že
Nobelova cena za mír udělená Evropské unii toho říká mnoho o minulosti EU, ale málo o její budoucnosti. Občané by měli mít skutečnou možnost se rozhodnout, jakou Evropu vlastně chtějí. Dnes hlas v Evropskému parlamentu nerozhoduje o barvě vlády, jejím směřování nebo vedení. Hlas občanů se stane hlasem udávajícím směr Evropské unii a umožňujícím občanskou debatu napříč hranicemi teprve tehdy, až bude složení Komise odpovídat barvám Parlamentu. Jen tak bude EU Nobelově ceně na výši, a to nejen ve vztahu k minulosti, ale i budoucnosti.
„Někteří udělení Nobelovy ceny Evropské unii kritizovali,“ píše portugalský deník Diário de Notícias v úvodníku. „Je to opravdu zvláštní vzhledem k tomu, že se této cti tradičně dostává osobnostem typu Matky Terezy nebo Nelsona Mandely nebo jindy organizacím, jako je Červený kříž nebo UNICEF.“ Podle deníku
Když uvážíme, v jakou mírovou oblast se západní Evropa od zahájení evropského projektu proměnila, lze rozhodnutí norského výboru chápat. Přivést Francii a Německo k tomu, aby spolu založily hospodářské společenství, koneckonců znamenalo, že by se konflikty, které rozpoutaly obě světové války, jen stěží mohly opakovat. Proto je Nobelovu cenu třeba chápat jako dodatek k minulosti a zároveň podnět k další práci na evropském projektu. V době, kdy v Oslu probíhá slavnostní ceremoniál, zmítá Itálií politická krize. Vzhledem k problémům v Řecku, Irsku, Portugalsku a také ve Španělsku je tohle to poslední, co Unie mohla potřebovat. Je to ale i důkaz o tom, že se krize týká všech. A že Evropa bude mít budoucnost jen tehdy, bude-li solidární.
„Norský Nobelův výbor sklidil za rozhodnutí o letošním vítězi ceny za mír všeobecnou a ostrou kritiku,“ píše Sydsvenksan. Důvodem je podle deníku to, že
rozhodnutí je kontroverzní. A to je v pořádku. Kritika a opoziční názory jsou pro Unii, která sdružuje 27 členských států a zasazuje se o mír, demokracii a svobodu, zásadní. Ve včerejším vydání Dagens Nyheter poukázali Stefan Jonsson a Peo Hansen na poněkud méně lichotivé okolnosti vzniku Evropské unie. Hnacím motorem Německa a Francie k založení EHS byly podle nich společné zájmy obou zemí v Africe – ve stylu moderního kolonialismu. Politickou hru a historická fakta, kterými svou analýzu podepírají, nesmíme banalizovat. Mají ale Hansen a Jonsson pravdu, když prohlašují, že EHS nevzniklo jako mírový projekt a že mírová myšlenka projektu je ve skutečnosti pouhým mýtem? To, že jejich verze událostí poskytuje lépe odstíněný náhled na historii EU, lze jen uvítat. Žádná země či mezivládní organizace nevznikly jen proto, aby byl svět lepší, bez touhy po prosazení vlastních zájmů. Zkoumat různé historické pohledy je dobré. EU není unií uzavřenou jednou pro vždy. Neustále se vyvíjí. A její význam coby mírového projektu nesmíme podceňovat.
The Daily Telegraph označuje v úvodníku ocenění za „groteskní“. Poukazuje při tom na absenci EU během válek na Balkáně a napětí mezi státy kvůli jednotné měně.
To vše ale pomine, jakmile si papalášové přijedou pro cenu. Podle nich je to to nejmenší, co si evropský projekt zasluhuje. Propastný rozdíl mezi vládnoucí bruselskou elitou a 500 miliony občanů opět bije do očí.